Když jsme se bavily s babičkou o cestě do Belgie, moje první otázka nebyla, na jak dlouho pojedem nebo kam přesně, ale jestli se tam budeme modlit (nevím, co jsem čekala, když jsem věděla, že jedeme s komunitou). Překvapivě, odpověď zněla: samozřejmě. Okey fajn, neměla jsem problém někam jet, navíc v Belgii jsem ještě nikdy nebyla, tak si prostě udělám výlet s babičkou. Takže jsem v sobotu odjížděla s tím, že babička se tam jede modlit a já jedu na výlet. Neočekávala jsem od toho naprosto nic, modlit se nebudu a do kostela nepůjdu už vůbec, proč tam chodit v Belgii, když se mi to nelíbí ani u nás. Babička to přešla s tichým mlčením, přece jenom mě zná už nějakou tu dobu a je zvyklá na moje protesty.
Když jsme tam dorazili, naplnila mě strašná zloba, co tu vůbec dělám? Nevěřím tomu, a přesto tu jsem, naprostá ztráta času. A modlit se za ostatní? Proč, když v to nevěřím ani já, ani oni. Moje první reakce byla: rychle se vrátit domů. Jenže nebylo kam utéct. Jediné pozitivum pro mě bylo alespoň to, že jsem kolem sebe měla fajn lidi a troufla bych si říct, že jsme tvořili dobrý kolektiv.
Ze začátku jsem se necítila nijak moc dobře, přišlo mi to celé nesmyslné, ale postupem času Pán začal konat. Až teď zpětně si uvědomuju maličkosti, které se se mnou nebo s lidmi kolem mě udály.
První věc, kterou jsem zakusila už během pobytu, ale nechtěla jsem si ji připustit, bylo silné odpuštění a následně láska, která zaplavila mé srdce. Došlo mi, že Pán mi všechno odpouští, a že i já musím odpustit, abych se posunula dál. Postupem dní (nejen v Belgii, ale i doma), jsem cítila čím dál víc lásky a pokoje. Najednou jsem dokázala mluvit o určitých věcech bez hněvu a poslouchat jednoho člověka, aniž bych měla chuť po něm řvát a vyčíst mu všechno to špatné. Naplnila mě neskutečná radost. Jela jsem tam s tím, že nic nepotřebuji, že babi se pomodlí za ty, za které chce, a já tam maximálně odevzdám mámu a sourozence, ale Pán mi dal poznat, že jsem tam měla jet hlavně kvůli sobě samé, že i já uzdravení potřebuji. A i když to není nejspíš kompletní, je to super začátek. Věřím, že Pán bude působit i nadále a povede moje kroky po svých cestách, že navzdory problémům uvidím jeho světlo a lásku. Pevně doufám, že se uzdraví i má rodina a vztahy mezi námi. Už jsem v to nevěřila, ale po této úžasné pouti mám pocit, že o cokoliv budu prosit a za cokoliv se budu modlit, Pán vyslyší. Odevzdala jsem mu v Belgii všechno (i když jen v duchu). Najednou se cítím klidnější a vyrovnanější.
Díky Pánu za tuhle úžasnou příležitost a za super lidi, které jsem měla kolem sebe, a taky za to, jak mě přijali s láskou a pochopením! Nakonec to byl úžasný „výlet“ a děkuji Ježíši každý den za to, co pro mě udělal. On totiž MILUJE PŘÍBĚH KAŽDÉHO Z NÁS!!!!
Nikita
Ani nevím, jak jsem začala kouřit. Stres s dcerou, poté maturita vnučky a spoustu jiných momentů. Zašlo to tak daleko, že jsem nedokázala přestat, bolel mě žaludek, ale pořád jsem stejně měla na cigaretu chuť. Na pouti u sv. Dympny jsem prosila Pána, abych s kouřením přestala. Při zpáteční cestě jsem prohlásila, že až překročím české hranice, s kouřením přestanu. Poslední cigaretu jsem vykouřila na poslední benzínce v Německu, kde se za mě ještě pomodlili bratři a sestry, a jediným gestem jsem ve jménu Ježíše Krista cigaretu zahodila. Na druhý den jsem dostala chuť na cigaretu znovu, a tak jsem si ji zapálila. Stačilo pár potahů a udělalo se mi z toho špatně, uhasila jsem ji a od té doby nekouřím. Díky Pánu za milost, kterou mi dal na přímluvu sv. Dympny.
Věra (babička Nikity 🙂
