Poslední zářijový víkend jsme se po prázdninové pauze tradičně sjeli z celých Čech a Moravy do naší mateřské Oázy v Liticích za účelem zahájení nového pastoračního roku. Páteční večer byl vyhrazen přímluvné modlitbě, a tak tomu bude vždycky při našich společných víkendových setkáních v nadcházejícím roce. Tato společná modlitba je výrazem naší víry, že Pán je schopný měnit naše situace a zároveň nás tato komunitní přímluva formuje v jedno tělo a vytváří jedno srdce.
Sobotní program byl hned na svém počátku poznamenán loučením s naším milovaným bratrem Lukou, který se po 13 letech služby v České republice vrací zpět do rodné Itálie, aby se ujal pastýřského úřadu v nedávno vzniklé Oáze v městě Biella. Jeho „česká“ životní etapa byla charakteristická především službou chval a také v posledních čtyřech letech i časově náročnou službou ve funkci sekretáře otce biskupa Františka Radkovského. Byl zde v Čechách mj. vysvěcen na kněze a nesmazatelně se zapsal do srdcí nás všech. Sám upřímně přiznal, že se cítí být napůl Čechem. Krátká modlitba, žehnání a slova loučení, to vše během několika minut uzavřelo jeho třináctiletou životní etapu. Na slzy, objímání a emotivní proslovy nebyl čas a za chvíli náš Italočech (nebo snad Čechoital :-)) projížděl kolem sálu autem směr Itálie. Jako by Pán demonstroval, že práce na Jeho vinici je mnoho a není čas na žádné zastavování.
Následovalo několik bloků vyučování našeho generálního pastýře Alvara. To vše zasazeno do překrásné aranže z ovoce a zeleniny, vytvořené na pódiu některými šikovnými sestrami – na znamení Pánovy štědrosti a zároveň jako výraz poděkování za dary, kterými nás zahrnuje. To, že můžeme brát plody a že my sami jsme plodní, není naše zásluha a výsledek naší „šikovnosti“, je to Boží dar a Jemu za to patří náš dík.
Alvaro, mimo jiné, mluvil o Božím povolání. Konkrétně o povolání do Koinonie, tohoto Pánova slavného díla, jehož součástí můžeme, díky Jeho milosti, být. Toto Pánovo volání, které se realizuje různými způsoby, si žádá naši odpověď. Ano, mám svobodu a mohu jej ignorovat nebo odmítnout, ale je vůbec možné odmítnout největší Ježíšovo přikázání, které nám dal? Je možné v této situaci říci Pánu: „Díky, nemám zájem, právě jsem si koupil pole a chci si ho jít prohlédnout…”? Ježíš nám přikazuje, že máme milovat svého bližního jako sami sebe. A právě láska k bratrovi znamená „jít společně“. Je daleko snazší někomu pomáhat, nežli s ním společně jít. Kráčet společnou cestou znamená dělat společné kroky, mít jedno srdce a jednu duši, odvahu růst a kráčet v této jednotě, odvahu na sebe navzájem spoléhat, odvahu společně začínat, odvahu riskovat, že budu třeba i zklamán, odvahu odpouštět, odvahu věřit v milosrdenství a nepohoršovat se nad hříchem bratra! Proto se vzájemně přijímáme a loučíme se slovy „Díky za přijetí!“ To je Koinonia, to je ten Pánův dar, Jeho slavné dílo, k němuž nás přizval! A nejmenujeme se pouze Koinonia, ale přijali jsme od Pána jméno Jan Křtitel. To znamená, že nemůžeme jinak, než hlásat zmrtvýchvstalého Ježíše, se kterým jsme se setkali a s nímž se setkáváme. Tuto zkušenost nabízíme ostatním. Zkušenost s Ježíšem, jenž nás zachraňuje a mění život!
Pozdní odpoledne bylo vyhrazeno slibům našich sester a bratří, kteří na Pánovo povolání konkrétně odpověděli závazky stát se součástí Koinonie Jan Křtitel na jeden nebo na tři roky. Do toho všeho se mezi námi na chvíli zastavil vzácný host a náš blízký přítel otec biskup František Radkovský. Jeho krátké pozdravení a požehnání bylo vítaným povzbuzením.
Večer patřil našemu pastýři Francescovi. V říjnu bude slavit 40. narozeniny, a tak přišel čas blahopřání a předávání darů, které potvrdilo notoricky známý fakt, že Pán je štědrý, štědrý, štědrý… 🙂 (pouze tupec o tom neví a hlupák tomu nerozumí, srov. Ž 92,7). Dík patří všem, kdo připravili program, zejména autorům nápaditého vyhlašování filmových cen – tzv. KOSKARŮ (Koinonia-Oskar). Francescův talent samozřejmě nezůstal skryt a doslova nám v těch cenách vybral rybník. Doufejme jen, že si toho nevšimnou pozorní lovci talentů ve Valchawoodu a nepřetáhnou nám ho.
V neděli někteří z nás, kteří patříme ke Koinonii již sedm a více roků, vyjádřili při mši formou trvalého slibu svoje pevné rozhodnutí navždy kráčet cestou Koinonie Jan Křtitel. Byly to okamžiky, kdy nám Pán připomenul svou přízeň, štědrost a věrnost. A protože i naše schopnost odpovědět je dar, nezbývá než děkovat, děkovat a děkovat…
Díky, Pane, za dar Koinonie, díky za jméno, které jsi nám dal, díky za dar přátelství, díky za to, že nás učíš milosrdenství, díky za štědrost, díky za věrnost, díky za každou sestru a bratra, díky za ty, kteří Ti již odpověděli, díky za ty, kteří přicházejí a odpovídají, díky za ty, kteří v budoucnu přijdou…
– Pavel –
P.S. Jo a ti mladí, co se ujali chval, to tedy začíná být docela nářez, že? Díky, Pane, za ně!
Fotografie
