V sobotu 14. února, kterou si dle svátku svatého Valentina přivlastňují obvykle všichni zamilovaní, jsme se sjeli s bratřími a sestrami z české Koinonie, abychom opět po měsíci společně prožili víkend v modlitbě, vyučování pro duchovní život, bratrském sdílení, svědectvími a přebýváním v lásce Boží!
Svou bratrskou lásku vyjádřila speciálně komunita rodin z Prahy generálnímu pastýři Alvarovi k jeho brzkým narozeninám kreativní a vtipnou dynamikou na jeho „oblíbené“ téma – létání; a my ostatní jsme se milerádi přidali se svým blahopřáním.
Při nedělní eucharistii požádal František, nejmladší ze zasvěcených bratří, o oficiální přjetí do komunity. Na jeho přijetí se ozvala hlasitá odezva radosti zvláště z řad mladých.
Na závěr bohoslužby dostala slovo ještě skupina bratří a sester, kteří přijeli až z Polska, a povzbudili nás svým nadšeným a živým zpěvem chvály Pánu.
(toivo)
S velkou vděčností chci poděkovat našemu Pánu i vám všem, bratři a sestry, se kterými jsme mohli strávit víkend uprostřed února na setkání Koinonie. Naše rozmanitost je tak velká, že se s pokorným údivem skláním před silou Ducha svatého, který nás spojuje v jedno společenství. Od nás to vyžaduje odvahu i vůli překonávat své vlastní představy.
Přiznám se k jedné osobní představě. Toužím pohodlně se usadit a poslechnout si v klidu pěkné vyučování otce Alvara. Menší problém je v tom, že i zde je nutné střežit naše živé dítko, které má od začátku zcela opačnou představu – být pryč od nezvyklého počtu lidí a hlasitého zpěvu, pokud možno co nejrychleji. A proto se vkrádá otázka: Je správné v tomto případě trávit zde svůj čas? Tato otázka přichází pravidelně, když se rozhodujeme, zda na setkání pojedeme. Stejně tak se vždy před odjezdem vyskytují náhlé „komplikace“ a až těžko uvěřitelné náhody, které člověka tlačí do toho zůstat doma a nikam nejezdit.
Nutno podotknout, že po každé dobrodružné výpravě do Litic se domů vracíme naplněni pokojem a přes veškeré překážky, které musíme překonávat, cítíme blízkost Božího požehnání. Pán je mocný a dává nám zaslechnout „něco“, co nás osloví tak, že o tom přemýšlíme následující dny po návratu domů. A to „málo“ se rozmnoží právě díky příležitosti být si s druhými nablízku, přijímat se a vzdávat společně chválu našemu Pánu.
Při tomto setkání nás silně oslovilo Alvarovo nedělní slovo o stanové plachtě bez hlavní středové opory, která nás tlačí k zemi a dusí nás. Nástrojem, kterým vztyčíme stanovou tyč, je prohlašování. O to se každodenně snažíme.
Maruška K.
Fotografie
