Kostel sv. Petra a Pavla v Liticích

Archeologický výzkum u kostela sv. Petra a Pavla v Liticích

Vyšlo v Archaeologia historika 43, 1, 2018, str. 35-49
Kolektiv autorů: VERONIKA DUDKOVÁ – JIŘÍ ORNA – VERONIKA LUNGOVÁ – JIŘÍ ŠNEBERGER – MARTIN OMELKA

Studie předkládá hlavní zjištění archeologického výzkumu, který v letech 2015–2016 proběhl u kostela sv. Petra a Pavla v Plzni-Liticích.

Celá studie »

– phil.muni.cz –

Románská etapa kostela sv. Petra a Pavla
– úvahy o stavbě a jejím kontextu

Autor: Ing. JAN ANDERLE
Vyšlo v knižní publikaci Devět století kláštera v Kladrubech 1115–2015,
Národní památkový ústav v Českých Budějovicích 2017, str. 247-256

Litice jsou ves vzdálená od hradiska Plzně (Hůrka ve Starém Plzenci) zhruba 9 km západním směrem a necelých 6 km jihojihozápadně od centra Nové Plzně (nyní Plzeň-město). Nacházejí se bezmála v těžišti trojúhelníku vytčeného kláštery v Kladrubech (benediktini, zal. 1115), v Plasích (cisterciáci, zal. nejspíše 1144) a v Pomuku, dnes Klášter u Nepomuku (cisterciáci, zal. nejspíše 1145) (Vlček – Sommer – Foltýn 1997). Soubor těchto církevních institucí doplnila na samém počátku 13. století kanonie premonstrátek v Chotěšově (patrně 1202 – Hlinomaz 2009, 39). Litice ležely na trase staré stezky přicházející od plzeňského hradiska a vedoucí dále ke Kladrubům, kterou z historického období známe jako cestu Norimbersko-řezenskou, spojující nitro Čech s německými zeměmi Říše.
Historii středověkých Litic, zejména vztaženou ke zdejšímu hradu, nedávno podrobně zpracoval Petr Rožmberský (Novobilský – Rožmberský 1996), když se dějinami místa v minulosti zabývali August Sedláček (1893; 1897; 1905), Antonín Podlaha (1908, 294-298) a významný místní badatel Ladislav Lábek (1928). Archeologická minulost lokality je přebohatá a z velké části zřejmě dosud nepoznaná. Ví se, že místo bylo obýváno v eneolitu a v době halštatské jej intensivně využívali Keltové, kteří zde na ostrožně nad řekou Radbuzou vybudovali hradisko o rozloze opevněné plochy asi 1 ha. Zda jeho relikty později využili Slované, jak tomu bylo v nedalekém Bukovci (Plzeň 4), není zatím prokázáno. Posléze na něm vyrostl vrcholně středověký hrad. Z předpolí litického hradu u dnešní základní školy plošně omezený archeologický výzkum získal keramické zlomky datované do 12. až 15. století, přičemž nebyly zachyceny sídlištní objekty z tohoto období. Primární zdroj nálezů tak zůstává nejasný. Při stavbě silnice z Litic do Útušic roku 1908 bylo východně od okraje dnešní vsi odkryto několik hrobů datovaných tehdy do intervalu 10.–12. století (Novobilský – Rožmberský 1996, 3).
Poloha a skladba raně a vrcholně středověkého vesnického osídlení je tak vcelku neznámá. Jeho osu snad vytvářel Litický potok – drobný pravý přítok Radbuzy, přičemž asi v průběhu času oscilovalo mezi ostrožnou hradiska na pravém a výšinou nesoucí dnes kostel sv. Petra a Pavla na levém břehu potoka (srov. důvodné tvary parcelních hranic kolem kostela na mapě z r. 1838) (obr. 1).

V okolí kostela probíhá po etapách již několik sezón archeologický výzkum (ZIP o.p.s., ZČM v Plzni), jenž dosud není ukončen a do kterého vkládáme naději na podstatné rozšíření vědomostí o vývoji lokality.
Exitence románské etapy kostela sv. Petra a Pavla v Liticích, jež se potvrdila nálezy při opravách fasády v letech 2006–2014, které podnikala zdejší Koinonia Jan Křtitel (Anderle 2006, 42; Týž 2014), se ve známých písemných pramenech přímo neobráží. Teprve v registrech papežských desátků je k roku 1352 zaneseno, že kostel ročně platí 30 grošů a potvrzuje se tak jeho farní status (Lábek 1928, 19). Stavba sama během posledních oprav vnějšku nevydala prvek, který by se dal spojit s případnou starší gotickou úpravou. Můžeme se domnívat, že až do přestavby kolem roku 1400 s kostelem nenastaly zásadní stavební změny a udržovala se jeho románská podstata (obr. 2).
Při pokusu o interpretaci románského objektu zůstáváme odkázáni na druhotně použitý materiál z jeho konstrukcí, neboť přinejmenším nadzemní části zanikly s výstavbou gotického kostela. Přihlédnout lze také k umístění a vztahům románského kostela v krajině.
Po sejmutí cementové omítky ze začátku 20. století zejména ze spodních partií stavby se ukázalo, že gotická loď je až do výše původních bankálů oken, dnes dodatečně nadezděných, téměř výhradně a výše pak místy zděna z druhotně použitých tesaných pískovcových kvádrů a románských architektonických článků, zatímco na gotickém presbytáři užití těchto zdicích prvků nebylo zaznamenáno (obr. 3–5).

Pískovec, z něhož jsou románské součásti vyrobeny, se v místě nevyskytuje. Bylo jej nutno dovážet, aniž je zjištěna lokalita lomu.
Za oprávněného předpokladu, že materiál pochází z románského kostela, který na tomto místě předcházel dnešní stavbu, ukazuje distribuce románských prvků na postup výstavby, při níž gotický presbytář vznikal za současného ponechání románské svatyně až do doby, kdy byl způsobilý převzít liturgické funkce. Následně byla románská stavba rozebírána a kolem ní budována gotická loď. Polohu románského kostela by tak bylo možno klást do podélné osy dnešní stavby a doprostřed lodi.
Povaha románského materiálu – pískovcové kvádry (spíše menšího formátu), díly obloučkového vlysu, zubořezového podřímsí a přímých říms profilu kyma reversa (obr. 5.1 a 5.2), odpovídá podélné disposici kostela, aniž je doložen tvar závěru. Nic není známo o případné existenci věže. V dnešní jižní zdi lodi byla v obrácené poloze použita hlavice drobného sloupku, která nese reliéfní výzdobu s námětem eucharistie (obr. 5.4). Funkci sloupku si lze nejspíše představit ve sdruženém okně, jakými bývaly opatřeny zvonice. K důkazu přítomnosti věže ovšem sama tato indicie nestačí. V jižním úseku západní zdi gotické lodi došlo k užití fragmentů sloupu o průměru kolem 40 cm (obr. 5.5). Jeho místo v románském kostele lze tušit v západní části lodi, kde by zastával úlohu podpory pavlačové panské tribuny. Pozoruhodný detail představuje kvádr nesoucí reliéf mužské postavy v tunice (bojovník s gestem vrhače oštěpu či střelce z praku?) (obr. 5.3). Ve zdivu gotického opěráku je oproti původní orientaci uplatněn naležato. Postava je vyjádřena obrysem – zahloubenou linií. Důkladný způsob kamenického provedení napovídá, že se nejedná o „graffiti“, nýbrž o součást výzdoby exteriéru (?) zdejší románské stavby; srov. podobně vytvořené prvky na kostele sv. Petra a Pavla ve Svojšíně (Anderle – Hauserová 2013, 219–236; Hauserová & al. 2011; Nováček 2010, 173–174). Prvek, jehož spojitost s románským stavem není nesporná, se nachází v horní části západní stěny dnešní věže v ose těsně pod římsou, která odděluje zvonové patro od spodní části věže. Jedná se o kvádr se zahloubeným reliéfem kříže. Dnešní horní část kamene naznačuje nepravidelný lunetový tvar. Možnost původního uplatnění jako hlavice sloupku nelze nyní potvrdit. Je-li to románský prvek, mohlo být jeho dnešní použití již nejméně třetí v řadě, protože věž, v níž se nalézá, se stavěla až jako goticko renesanční doplněk ke gotické fázi kostela. Za připomenutí v souvislosti s románským stavem stojí také výrazně dominantní poloha kostela charakteristická dálkovými výhledy, mj. pohledovou vazbou s hradem Plzeň (Hůrka nad Starým Plzencem).
Pevné opory k dataci románského kostela chybějí. Podobnost zdicího materiálu a výzdobných prvků s kostelem sv. Petra a Pavla ve Svojšíně, který vznikl jako funkčně autonomní objekt zřejmě s časovým odstupem před rokem 1160, kdy k němu byla přistavěna z typologického hlediska mimořádná západní věž (Anderle – Hauserová 2013, 229–237, Trnka – Anderle 2014, 79–84), může ukazovat na přibližně shodnou dobu výstavby litického kostela někdy kolem poloviny 12. století.
Shrnuto je takto vše, co nyní dokážeme o románském kostele v Liticích vytěžit z jeho stavební podstaty. To ovšem není mnoho, takže zbývá obrátit se k nepřímým indiciím. Litice zaznamenáme v psaných pramenech od roku 1212, kdy jako jeden ze svědků na královské listině vystupuje Oldřich z Lutic (Litic). Výskyt predikátu v dobových souvislostech znamená, že Oldřich měl v Liticích své sídlo. Petr Rožmberský ono sídlo spojil s místem vrcholně středověkého hradu, který zaujal část plochy bývalého hradiska. Byl si ale vědom časnosti této zmínky v kontextu vývoje našich šlechtických hradů, a proto předpokládal na jeho místě nějakou starší a stavebně méně vyspělou, převážně dřevěnou etapu (Novobilský – Rožmberský 1996, 6). Existence románského kostela na od hradu značně vzdáleném místě tuto představu vyvrací a Oldřichovo sídlo tak můžeme nejspíše klást do prostorové souvislosti s kostelem. Litický vrcholně středověký hrad tak bez problémů spadá do éry budování šlechtických hradů druhé poloviny 13. století, jak ukazuje jeho historická a typologická souvislost s Potštejnem u Žinkov.
Oldřichův rod je v Plzeňsku písemně doložen od druhé poloviny 12. století a bývá označován jako tzv. Drslavici. Tyto šlechtice spojuje užívání erbu tří stříbrných šikmých pruhů zpravidla na červeném štítě. Nejstarším zachyceným příslušníkem rodu je plzeňský kastelán a prefekt Drslav, doložený takto v letech 1160–1165. Jeho působištěm v této úřední funkci byl hrad Plzeň. V literatuře se objevila domněnka, že jeho sídlo leželo v Plzni ve vazbě ke kostelu sv. Kříže na předhradí (Lábek 1925, 21; srov. opatrnější formulaci téhož 1928, 19). Lze ale očekávat, že Drslav měl mimo knížecí/královskou Plzeň, kde dočasně zastával úřad, vlastní zázemí v podobě pozemkové držby a sídla s ní spojeného (k otázce formování české šlechty srov. Vaníček 2002, 24–50). Drslavův syn Oldřich užíval predikát „ze Žinkov“ a vystupuje takto jako svědek na panovníkových listinách (1179, 1188). Žinkovy literatura považuje za Drslavovu výsluhu (Novobilský – Rožmberský 1996, 5). Od kdy a z jakého titulu je tento rod případně držel, lze ale v kontextu žinkovských sídel považovat za otevřenou otázku (Anderle – Aubrechtová – Procházka 2013, 253–261).
Žinkovské panství sousedilo s územím kláštera v Pomuku, který se v polovině 12. století nacházel v počáteční fázi svého rozvoje. Na dobré soužití Drslaviců s klášterem ukazuje jedna sice relativně pozdní památka hmotná – náhrobník kteréhosi z nich, kladený do začátku 14. století a nesoucí v nadstandardní kvalitě výtvarné a řemeslné erb s polceným štítem se znamením tří šikmých pruhů. Kámen původem z kláštera je umístěn na faře v Nepomuku (Stehlíková 1996, č. kat. 243, 14).
Vedle toho prameny znají Oldřicha, syna Drslavova (je nejspíš totožný s Oldřichem ze Žinkov), který kolem roku 1181 svědčil pro klášter v Plasích. Tomu také poslední vůlí odkázal ves Lomany. Z těchto náznaků lze tušit, že Oldřichovy vztahy s cisterciáky, pomuckými i plaskými, měly širokou a přátelskou povahu a že jeho pozemková držba v Plzeňsku byla rozsáhlá. Oldřich se zúčastnil sjezdu české šlechty v Sadské, načež vytáhl se třetí kří- žovou výpravou do Palestiny, kde roku 1192 zemřel. Zůstali po něm zřejmě již dospělí synové Oldřich a Protiva, jeho současníky však byli také další blízcí příbuzní – bratři Drslav a Rous. Z nich Drslav zastával podle zprávy z roku 1189 funkci plzeňského kastelána. Zřejmě jiný Drslav, syn Rousův, svědčil pro plaský klášter v roce 1193 (Novobilský – Rožmberský 1996, 5–6).
Přátelský poměr rodu k řeholním institucím, doložený zejména ke klášteru v Plasích, trval také v 1. čtvrtině 13. století, kdy se v listinách prvně objevují jako jeho sídlo Litice (1212). Tzv. Drslavici si udržovali i tehdy vysoký společenský status – Oldřich je v listině z roku 1212 uveden jako „comes“ (dvořan) a vedle plaských cisterciáků udržoval styky též s nedávno založeným klášterem premonstrátek v Chotěšově. Ten u příležitosti vstupu vdovy Helky, Drslavovy dcery, obdržel od ní ves Úherce, věno jistě nemalé, uvážíme-li jen úrodnou rovinu, jež k němu náležela. V tomtéž období Markéta, jejímž otcem byl Oldřich ze Žinkov (asi táž osoba jako výše), vstoupila do kláštera premonstrátek v Doksanech a rovněž jej štědře obdarovala (historická data převzata z Novobilský – Rožmberský 1996, 5–6). Všechny tyto zmínky dokládají vysoké postavení rodu.
Zatímco o stycích takzvaných Drslaviců s cisterciáky a premonstráty si lze činit na zá- kladě písemných zmínek aspoň jakousi představu, není tomu tak ohledně jejich poměru k další velmi důležité řeholní instituci Plzeňska – klášteru benediktinů v Kladrubech. Při- tom se jejich državy dotýkaly (Nováček 2010, B26). K doložení blízkých vztahů rozhodně nestačí skutečnost, že několik Drslaviců se s mnoha dalšími pány účastnilo „komise“ k ově- ření hranic přeštického újezdu při jeho prodeji kladrubskému klášteru Anežkou Přemys- lovnou za podpory její královské rodiny v roce 1238, přičemž předání do majetku kláštera a vystavení příslušných listin se uskutečnilo roku 1245 po úplném doplacení kupní ceny (Soukupová 1989, 113 dle S. Duškové 1953).
Spletité a listinami jen nedostatečně osvětlené majetkové a jiné vztahy příslušníků rodu v dalším průběhu 13. století není pro náš účel třeba podrobně sledovat. Domnělé pány Litic či jejich příbuzné (?) v tomto období najdeme podle zmínek pramenů jen v Žinko- vech, v úrodné nivě Mže v Křimicích a po roce 1252 na Potštejně – nově zbudovaném hradu u Žinkov (Anderle – Aubrechtová – Procházka 2013, 253–261). Stavba Potštejna ohlašuje stavební projev působení vrcholně středověké inovace. Postupující církevní emancipace u nás vedla v průběhu 13. století spolu s dalšími inovačními tendencemi k morálnímu zastarání šlechtických sídel úzce spojených s románskými vlastnickými kostely, které nabývají funkce kostelů farních. Např. páni ze Svojšína přesouvají v 60. letech 13. věku svůj zájem na hrad Volfštejn nově budovaný na výběžku Vlčí hory, naši Drslavici touž dobou stavějí Potštejn na vrchu nad Žinkovy a bezpochyby také hrad Litice v areálu bývalého hradiska v poloze poměrně vzdálené kostelu a bez pohledové vazby se hradem Plzní, jehož význam v dané době klesal. Za indicii vzniku litického hradu může posloužit znovu- objevení predikátu „z Litic“ v písemnostech let 1278, 1279 po více než šedesátileté pauze, jak upozornil Petr Rožmberský. Stojí za ní zřejmě vyhasínání funkce šlechtické residence při zdejším kostele.

S ohledem na historické okolnosti lze odvodit, že kostel sv. Petra a Pavla v Liticích vznikl jako tzv. vlastnický, plnil funkce v provozu šlechtického sídla, jež se k němu polohou úžeji vázalo. O možnosti nějaké formy vztahu stavebníka k prostředí staré Plzně není už kvůli zeměpisné blízkosti a pohledové vazbě třeba pochybovat. V románské době odtud vycházelo mocenské a do jisté míry také kulturní ovlivnění Plzeňska. Tehdejší Plzeň představovala správní hrad plzeňské provincie a rozsáhlou sídelní aglomeraci s kostely, z nichž osm zůstává v dnešním povědomí (Široký – Nováček – Kaiser 2004, 806). Nápadně proto vyvstane rozdíl mezi tamními kostely a litickou svatyní. Na rozdíl od ní byly plzeňské románské kostely, které jsou nyní přístupné posouzení, budovány z hrubě otloukaných a poměrně drobných kvádříků místního křemence, přičemž užití tesaného pískovce se u nich omezovalo na některé detaily. Vedle dostupnosti materiálu rozdíl v provedení zdůvodňuje také domnělé vyšší stáří plzeňských románských kostelů v porovnání s litickou stavbou (Kodera – Nováček – Široký 2002; Široký – Nováček – Kaiser 2004, 805 n). Karel Nováček (2006, 124 n) přesvědčivou argumentací vyvrátil většinové mínění starší literatury o původu plzeňské rotundy sv. Petra z 10. století a oprávněně její stavbu řadí naroveň analogiím konce 11. a první poloviny 12. století (Tamtéž, 135). K obdobné rámcové dataci docházíme u románské etapy kostela Narození P. Marie, který s litickým kostelem sdílí podélnou disposici, ale jinak je typologicky značně odlišný (Anderle 2010, 460–469).
V nejbližším okolí tak litickou stavbu nemáme s čím srovnávat. Zdánlivě by se taková možnost nabízela jen u kostela sv. Jiří v Doubravce. Specifická problematika ale k tomu činí tuto snad poněkud starší stavbu málo způsobilou (Hajšman 2008, 37–58; Vlček – Sommer – Foltýn 1997, 433). Za stavu poznání litické stavby a jen dílčího zachování (a poznání) většiny románských kostelů v širším Plzeňsku je problematické hledání bližší stylové shody.
Možnou výjimku v tom představuje kostel sv. Petra a Pavla ve Svojšíně, budovaný pány ze Svojšína při jejich sídle. Nepochybuje se o určujícím vlivu na podobu stavby z blízkých Kladrub, přičemž jako svébytná etapa byla nejprve postavena apsida a loď se západní pavlačovou tribunou, následně pak roku 1160 připojena typologicky v tomto kontextu mimořádná západní věž (podle dendrochronologické datace Tomáše Kyncla) (Trnka – Anderle 2014, 79–84; Anderle – Hauserová 2013, 229–237; Hauserová – Nováček – Čechura – Falta 2011, 5-30). Podřímsí vnějšku kostela zdobil jednoduše provedený obloučkový vlys, na lících některých kvádrů se uplatňuje mělký reliéf. In situ se zde reliéfní prvky vyskytují na fasádě věže (k jejich významům naposledy K. Nováček cit. výše).
Disponujeme tedy pouze indicií naznačující podobnost litické stavby s produkcí kladrubských benediktinů, o jejichž vlivu na Svojšín se nepochybuje (Nováček 2010, 173– 174). Zda jde v případě Litic o přímé ovlivnění nebo o společné sdílení obecnějších představ a zásad, zůstává otázkou. Musíme se nyní spokojit s pravděpodobnou možností zařadit stavbu románského kostela v Liticích k polovině 12. století. V dané době a v daném místě se jednalo o mimořádný počin. V úvahách o stavebníkovi figuruje plzeňský kastelán a prefekt Drslav (1160, 1165), případně někdo z jeho nejbližší přízně, což nás opět vrací do problematiky formování rané české šlechty. Vzhledem k předpokládané dataci kostela je méně pravděpodobné, že by jeho stavitel a další specialisté mohli pocházet z prostředí cisterciáků, protože oba jejich nejbližší konventy, v Plasech a v Pomuku, v této době teprve zapouštěly kořeny, což asi omezovalo jejich stavební působení vně vlastního areálu.
Skutečnost však může být našim představám vzdálená. Koncept přejímání architektonických forem z vyspělých center v jejich oblastech působnosti se stává málo nosný při pohledu na románské kostely tzv. kladrubského okruhu (naposledy k nim Nováček 2010, 143 n.). Při dnešním stavu znalostí se tato skupina vyznačuje takovou různorodostí forem a stavebně technického provedení, že o nějakém jednotícím názoru, sdílení forem či jen technologických znalostí se stěží dá hovořit, jak v extrémní podobě ukazuje případ kostela sv. Ondřeje v Krašově (Anderle 2011, 11–25). Předpokládané působení centra v lokalitách zmíněného okruhu se asi uplatňovalo způsoby, které v jednotlivých případech nemusely mít určující vliv na podobu a technické provedení staveb. Těžko potom interpretovat podobnost některých prvků románských kostelů sv. Petra a Pavla ve Svojšíně a v Liticích, z nichž druhý do kladrubského okruhu nebývá řazen.

Poděkování:
Podstatným pramenem pro poznávání vývoje kostela v Liticích je fotografická dokumentace ze všech fází oprav, kterou pořídila litická Koinonia Jan Křtitel a laskavě poskytla pro naši práci. Dalším zdroj tvoří soubor fotografií z periody 2013–2014 od odboru pa- mátkové péče Magistrátu města Plzně v uspořádání Ing. Petra Bukovského. Půdorysným schématem současného kostela přispěl atelier architekta Jana Soukupa. Všem náleží můj dík.

Publikace: Živé kameny litického kostela
Vydalo: Občanské sdružení Přátelé Koinonie
Text: Ing. arch. Jan Soukup
Fotografie: archiv ŘKF Plzeň-Litice a Koinonie Jan Křtitel, Krzysztof Dędek, Petr Lobaz
Sazba a gr. úprava: Francesco Meneghini a Petr Lobaz
Copyright: Koinonia Jan Křtitel a ŘKF Plzeň-Litice 2010

Zakoupením této publikace přispějete na opravu kostela sv. Petra a Pavla v Plzni-Liticích (doporučený příspěvek  – 150 Kč). Chcete-li více podpořit tento projekt, můžete zaslat svůj dar na účet: Koinonia Jan Křtitel – kostel Litice 234324294/0300

Živé kameny litického kostela

Vyšlo v Knižní publikaci Přátel Koinonie, 2010

Autor: Ing. arch. JAN SOUKUP
Úvodní slovo: P. FRANCESCO MENEGHINI

Kdyby tak kameny mohly promluvit…

Ale kameny mluví, a jak! Ještě dnes můžeme naslouchat poselství, jehož jsou strážci. Nechat promlouvat kameny je jedním z nejnaléhavějších úkolů dneška, abychom tak neztratili své kořeny a nevydali se slepě za dobrodružstvím po neznámých a temných stezkách.
Kameny vypovídají o víře, která se stala nadějí, o důvěře, jež se proměnila ve vytrvalost, o jistotě, z níž vzešla solidarita.
Kameny litického kostela odkazují na dobu budoucí, abychom byli pamětlivi minulosti – naší minulosti. Jsou tu, aby nás podněcovaly k přijetí slavného dědictví,
aby nám připomněly práci, která nás čeká: přidat další kámen, náš kámen pro budoucnost plnou naděje.
Jsou to kameny dosvědčující víru, která se opírá o historický fakt, jediný a jistý – Ježíšovo zmrtvýchvstání. Kameny nepomíjejí, stejně jako Kristus již neumírá. Jsou zde kvůli každému z nás, na znamení opravdového života, který nikdy neskončí. Tak mluví kameny.
K naslouchání je však třeba se naučit dívat.
To je účelem této publikace: dívat se a naslouchat, a tak stavět budoucnost.

Publikace: Živé píšťaly litických varhan
Vydalo: Občanské sdružení Přátelé Koinonie
Text: Ing. Jiří Reindl
Jazyková úprava: Ing. Petr Bukovský
Fotografie: archiv ŘKF Plzeň-Litice a Koinonie Jan Křtitel
Sazba a grafická úprava: Francesco Meneghini
Copyright: Koinonia Jan Křtitel a ŘKF Plzeň-Litice 2016

Stáhnout letáček v PDF…

Obec Litice

Na jih od Plzně, než dojedete k dálnici D5, leží Litice. Skoro od nepaměti, od dob, kdy po metropoli západních Čech Plzni nebylo ani vidu ani slechu. Pomineme-li neolitické osídlení z doby okolo roku 5000 před Kristem, víme, že území obce bylo nepřetržitě obýváno od časů Keltů a nadále, v poněkud časově dosažitelnější době 9. století, Slovany. Na konci 1. tisíciletí se stal středem západního pomezí přemyslovského knížectví hrad a město v dnešním Starém Plzenci, tehdy dvě hodiny pěšky daleko. Dalšími středisky osídlení byly vsi významných velmožů. Mezi ně patřili členové rodu Drslaviců, z nichž z anonymity doby vystupuje jako první pán naší obce Oldřich z Litic. Stalo se tak v roce 1212, kdy se podepsal jako svědek s tímto predikátem na královskou listinu. Měl v Liticích své sídlo a vykonával zde práva lenního pána. Při sídle tak významné osobnosti musel být kostel, kterému říkáme „vlastnický“. Byl přímou součástí dvorce či tvrze pána a teprve nedávno jsme zjistili, že opravdu takový kostel v Liticích také stával. Dá se soudit, že nejstarší sídlo pánů z Litic bylo na návrší u kostela. Hrad, z něhož se dodnes zachovaly zbytky v severozápadní části obce, byl postaven teprve na konci 13. století, kdy si zde páni z Litic nalezli vhodnější polohu pro své opevněné sídlo.
Dnešní kostel není ale prvotním kostelem z doby Oldřicha z Litic. Postavil jej zřejmě nejvýznamnější člen rodu Rous z Litic, jenž byl ve službách císaře Karla IV. Svým nákladným životem se dostal do nančních problémů, a tak v roce 1367 prodal Litice i s rozestavěným kostelem klášteru v Chotěšově. V té době však byl dokončen presbytář kostela, jak svědčí Rousův znak místního suveréna na svorníku klenby nad oltářem. Od té doby kostel v Liticích spravoval chotěšovský klášter, po jeho zrušení v roce 1784 pak klášter v Teplé. Tak vysoce postavení patroni měli nepochybně blahodárný vliv na stavbu kostela a na jeho mimořádně kvalitní vybavení.
Obec prosperovala, v roce prodeje obce Rousem z Litic klášteru v Chotěšově měla 44 usedlých hospodářů. Víme, že v jedné usedlosti žilo asi tak deset lidí, tedy počet obyvatel se blížil pěti stům. Litice byla mimořádně velká obec! A počet obyvatel se stále zvyšoval, v roce 1700 je uvedeno, že ve farnosti žije 1259 lidí schopných přistoupit ke svatému přijímání, což je počet dospělých bez dětí. Mnohé tehdejší město nemělo tolik obyvatel, a to vše přesto, že následkem válečných událostí třicetileté války (1618 až 1648) se snížil počet obyvatel na jižním Plzeňsku na jednu třetinu. Tehdy byli náborem kláštera v Chotěšově získáváni noví obyvatelé v Bavorsku a tím došlo k národnostnímu smíšení obyvatel. Litice až do roku 1945 měly převahu německy mluvícího obyvatelstva, ale soužití obou národností zde mělo charakter přátelského sousedství…

Kostel

Kostel, tak jak jej dnes známe, se začal stavět po polovině 14. století v gotickém slohu. Nejprve byl postaven presbytář, nepochybně do roku 1367. Pak následovala výstavba lodě. Zdá se, že loď měla být zaklenuta. Zazdívky oken obsahují klenební žebra a ta v presbytáři nechybí. Buď se jedná o zbytky pobořené stavby, anebo o žebra, připravená pro nepostavenou klenbu. S ohledem na nedokončený portál se jeví pravděpodobná možnost přerušení stavby husitskými válkami. Po jejich doznění bylo, byť v redukovaném rozsahu, pokračováno v dokončení kostela. Loď pak byla uzavřena dřevěným stropem a byla dokončena okna na jižní straně kostelní lodi. Po požáru v roce 1576 byla přistavěna ke kostelu věž uprostřed západního průčelí. Do té doby zvony visely zřejmě v samostatné dřevěné zvonici.
Zdá se, že kostel postihla v 18. století ještě další katastrofa, asi požár, při němž přišel o část svého vnitřního vybavení. Pro jeho doplnění byly získány dva oltáře ze zrušeného klášterního kostela v Chotěšově. Ale ani hlavní oltář, jenž je vzácně na zadní straně datován k roku 1600, nebyl zřejmě dělán pro místní kostel. Jak jinak si vysvětlit dvojí vyobrazení patronů kostela sv. Petra a Pavla, jednak na mladším obraze, který byl na oltář přidán později, a v boční pozici jejich sousoší. Oltář byl původně zasvěcen jiným světcům.
V roce 1833 byly pořízeny varhany, které vyvolaly nutnost rozšíření kůru. To bylo provedeno v empírovém slohu, kůr podepřely dórské sloupy.
Pro nové varhany byla využita starší barokní varhanní skříň, na vrcholu vyzdobená sochami andílků a dvou postav ze skupiny Ukřižování, snad dříve umístěné ve vítězném oblouku.
Na začátku 20. století prošel kostel generální opravou, uvnitř byl nově vymalován a nad vítězným obloukem opatřen znakem investora celé akce, tepelského opata Gilberta Helmera. Při opravě se údajně našly v presbytáři staré fresky, ale byly zamalovány pro nákladnost jejich obnovy. Objevit a restaurovat je zůstává naším přáním, závislým na možnostech financování, ostatně tak jako před stoletím.
Stav kostela na konci 20. století nebyl dobrý. Odstřely v nedalekém lomu na kámen poškodily statiku kostela, zhoršenou špatným a nefunkčním krovem. Od roku 1996 se o kostel stará Koinonia Jan Křtitel, která v následujícím roce zahájila jeho opravy. Ty se týkaly odvlhčení kostela, opravy krovů, střech a později věže. Nyní probíhá postupná obnova fasád, v roce 2007 bylo dokončeno restaurování vzácného portálu. Při obnově omítek přicházíme na mnohá tajemství ze života stavby.

Zdivo

Co se zachovalo z první románské stavby? Mnoho, či jen několik kamenů? Poznat všechny nemůžeme, to by bylo nutno dnešní kostel rozebrat. Ale ty, které na nás hleděly po oklepání zestárlé omítky, hovořily jasnou řečí o stavbě kostela, postavené s péčí a láskou ve stylu své doby, slohem románským, z přelomu 12. a 13. století. Obdobné architektonické prvky, podobající se nalezeným, se nacházejí na kostele sv. Jiří v Praze z let 1180 až 1195 a například i na kostele v Mohelnici v severních Čechách. Že jsou dobře opracované románské kameny použity druhotně, hovoří vyplňování spár drobnými kaménky, aby zdivo bylo pravidelné i přes to, že jsou vedle sebe kameny, které původně byly vytesány pro jiné místo.
Jaký asi byl děj po polovině 14. století. Stál zde malý kostelík, pěkně postavený. Škoda takových kamenů. Především bylo nutné vybudovat nový presbytář pro umístění oltáře. Presbytář je ale z jiného kamene, obyčejného, lomového. To proto, že kostelík ještě musel sloužit. Až když byl presbytář hotov a bohoslužby byly do něj přeneseny, začalo postupné odbourávání zdiva staré stavby. A tak se kameny dostávaly do zdiva nové kostelní lodi podle logiky a postupu bourání. Nová kostelní loď obkročila starý kostelík a rostla v přímé závislosti na jeho ubývání. Proto se ve spodních partiích našlo kamení z římsy kostela, jeho obloučkového vlysu, kterým něžně a malebně vrcholilo zdivo románské stavby.

Tajemstvím je zahalena postava vyrytá do kamene, nalezená v opěrném pilíři nové lodě. Má zdviženou levici a pravou paži spuštěnou podél těla. Není to obvyklé gesto oranta, žehnajícího muže. Možná, že vyobrazení má blízko k nějaké události, která je již zasutá a na níž je obraz poslední vzpomínkou.

Po obnažení zdiva se potvrdilo, co jsme tušili. Okna původně nasedala na podokenní římsu. Jejich vertikalita měla potvrdit kultivovanost stavby konce vrcholné gotiky. Byla ale zazděna, zdá se, že ještě v 15. století. Co bylo pohnutkou k takovému činu? Kostely byly na vesnicích nejen náboženskou stavbou, ale také pevností místních lidí. Doba 15. století byla velmi neklidná, napřed krajem volně procházela ničící husitská vojska, v druhé polovině století pak jiná vojska, bojující proti Jiřímu z Poděbrad, anebo naopak, za něj. Neopevněné místo jistě strádalo pocitem nejistoty a nedostatku ochrany před loupícími vojsky. Tehdy se elegantní okna kostela ukázala být slabinou stavby, a proto jejich parapety byly navýšeny, aby kostel poskytl nejen duchovní, ale i fyzickou ochranu.

Portál

Do kostela vstupujeme ze severní boční strany bohatým portálem. Jeho architektura se nápadně podobá bočním portálům katedrály sv. Bartoloměje v Plzni a asi to není náhoda. Stavební huť, která tehdy plzeňský farní kostel stavěla, zřejmě pomohla i na současné stavbě kostela v Liticích. Pro velkoryse navržený portál se skokově nadzvedá podokenní římsa, která vytváří pro něj volné pole a důstojně jej rámuje. Nejzajímavější částí je tympanon v nadpraží vstupu. Pod bohatě formovanými baldachýny jsou tři neopracované kameny, jež se pod rukama šikovného sochaře měly proměnit v sochy představující nábožensky významné osoby. Prostřední kámen má v pravé horní části jakési vyboulení, které navádí fantazii vidět v ní postavu Ježíška, tak jak jej obvykle drží Panna Maria na ruce. Doprovodné gury měly asi patřit patronům kostela sv. Petru a Pavlovi.
Ale ani ostatní výzdoba není méně zajímavá. Na sedlových kamenech, které tympanon drží, jsou vymodelovány hlavy proroků. Hlavy vousatých mužů jsou doplněny tzv. mluvícími páskami, na nichž byla vytesána dnes nezřetelná slova. Najdeme je hned dole pod vousy, ale už nevíme, jaké poselství citátu z Písma, zřejmě ze Starého zákona, nám chtěli naši předci sdělit.
Ale ještě o něco tajemnější jsou hlavy pod álami. Je vidět, že vrchol gotiky byl už za zenitem a umělci se již nenechávali svázat zažitými kánony. Utrhli ály od výzdobného systému a položili je trochu ploše vedle portálu. Vyrůstají z hlav dvou postav, snad ženské a mužské. První hlava má bohaté nezakryté kudrny, jaké nosily svobodné dívky. Muž má na hlavě čepici, která může připomínat i opatskou mitru. Nám však evokují i něco jiného. V Plzni u sv. Bartoloměje působil řád německých rytířů, a ten rád zpodobňoval nepřátele řádu, potažmo tedy i církve. Takové hlavy jsou na klenbě, která zdobila sakristii sv. Bartoloměje, dnes v depozitáři nad ní. A pak by kučeravá hlava mohla představovat pohana, tedy kudrnatého černocha. Špičaté čepice pak museli ve středověku nosit židé, jimž se vyčítalo, že mají na svědomí smrt Ježíše Krista. Toto vysvětlení nerovné dvojice pod álami se jeví jako pravděpodobné. Portál je tak nejen vstupem do kostela, ale zmenšeným vesmírem, v němž se tehdejší lidé pohybovali.

Vybavení

Není mnoho vesnických kostelů s tak kvalitním vybavením. Je to výsledek péče jeho patronů, chotěšovského a tepelského kláštera. Mimořádným dílem je nejstarší část vybavení – pozdně renesanční hlavní oltář. Podle nápisu na zadní straně je dílem Daniela Altmanna z Eidenberku z roku 1600. Uprostřed je mladší obraz sv. Petra a Pavla z roku 1724 od Antonína Schindlera. Nad ním je reliéf Korunování Panny Marie, který dává představu původního řešení středu oltáře. Na vrcholu stojí Vzkříšený Kristus, doprovázený anděly s atributy svého umučení. Sochy po stranách zobrazují nahoře sv. Petra a Pavla a sv. Jana Křtitele a sv. Jana Evangelistu. V dolní části jsou pak dvojice sv. Jiří se sv. Ludmilou a sv. Barbory se sv. Bartolomějem.
Barokní boční oltáře v čele lodi pocházejí z klášterního kostela v Chotěšově. Byly sem převezeny krátce před jeho demolicí začátkem 19. století. Jsou dílem pražského sochaře, původem z Horní Lužice, Matěje Václava Jäckela. Vyřezal je v roce 1727 a původně vytvářely jednotu s hlavním klášterním oltářem, který je dnes v městském kostele v Teplé. 

Také kazatelna je mimořádným dílem Václava Ribery. Tento řezbář vytvořil kazatelnu ve velmi raném barokním slohu v roce 1665.

Pod kůrem se nachází kamenná památka, náhrobník majitelky panství ve Štěnovicích Judity Henygarové. Zemřela v roce 1617, na prahu třicetileté války, která s postavením české šlechty řádně zamíchala.

V kostele se nalézá i řada volných uměleckých děl, například socha sv. Jana Nepomuckého, postavy Panny Marie a sv. Jana ze skupiny Ukřižování na varhanní skříni, velký Kristus na kříži a gotické sochy Madony a sv. Anny.

 

Okna

Okna jsou nejvýmluvnější částí gotických kostelů. Nejen pouštějí světlo do nitra stavby, ale ona jej modelují, roz- bíjí krajkovím svých kružeb a posílají tam, kde je nejpůsobivější. Škoda, že nám chybí původní skleněné výplně, ty jsou pro gotická okna nejdůležitější. Jedna věc je světlo tvarovat, ale důležitější je barevně jej modulovat a vytvářet tak atmosféru prostoru. Barevné skvrny skel na zdech litického kostela a jejich působení v původní podobě už bohužel nepoznáme…
Okna poměrně přesně hovoří o době svého vzniku. Nejstarší litická okna jsou z poloviny 14. století a jejich kružby tvarují motivy květů. Nesměle se objevují plaménky, které do Čech přinesl architekt katedrály sv. Víta v Praze Petr Parléř. Variace těchto tvarů přechází na okna severní strany lodě. Ale pak přichází skok, jižní strana je úplně jiná. Však také máme 15. století, gotika již umdlévá a kružby nejsou tak vzrušivé, zjednodušují se do prostých geometrických tvarů. Jedno okno je řešeno ve tvaru kříže. Na protilehlou stěnu dopadá jeho světlo, a tak se spolu setkávají tvary gotiky dvou různých století.

 

Gotické sochy

Z nejstaršího historického vybavení se zachovaly dvě gotické sochy, socha Madony a socha sv. Anny Samotřetí. Jedná se asi o pouhý zlomek uměleckého bohatství kostela, nikoli však zanedbatelný. Madona byla vyřezána z lipového dřeva na konci 15. století. Její elegantní postoj a tvarování prozrazuje ušlechtilost Matky Boží. Dítě Ježíš je podáno živě, ale důstojně a je zřejmé, že jde o Pána země. Socha pochází ze západních Čech, možná i z Plzně, ale svářejí se či spojují se v ní vlivy sochařství sousedních Bavor s místní tradicí. Není divu, vždyť určující umělecké regionální centrum Praha v té době resignovalo v duchu husitské tradice na zobrazování svatých, a tak se katolická část Čech orientovala na sousední země.
Socha sv. Anny, zvaná Samotřetí, je produktem plzeňské dílny anonymního sochaře, zvaného Mistr Týneckého Zvěstování. Označením je myšleno, že hlavním dílem mistra bylo sousoší Zvěstování Panně Marii, dnes umístěné na oltáři v Kralovicích, ale původně vyhotovené pro proboštství v Mariánské Týnici. Děl tohoto mistra známe asi šedesát z doby mezi léty 1520 až 1540. Toto dílo, představující sv. Annu držící v náruči svou dceru Pannu Marii a jejího syna Ježíše, patří k jednoduše pojatým dílenským pracím. Jeho tvar vychází z kresebného podkladu z produkce slavného německého mistra Lucase Cranacha. I přes svou prostotu nepostrádá socha půvab a lidský cit.

 

Zvony

Zvony kostelů jsou zvukem jejich srdce. Ať už je člověk kdekoliv ve vesnici či nedaleko, zvony odměřují jeho čas, oznamují mu šťastné i nešťastné události, mobilizují ho k obraně svého domova, zvou jej k oslavě svátků a připomínají mu běh dne.
I Litice mají své zvony. Ve věži na opravené zvonové stolici jsou zavěšeny tři. Nejstarším je zvon Petr a Pavel z roku 1582, o němž latinský nápis říká, že v roce 1576 se rozlil při požáru a byl přelit Gregorem Albrechtem na náklady chotěšovského probošta Adama Haslera. Jedná se o vzácný zvon, který se překvapivě zachoval až do našich časů. Další zvony jsou mladší z 19. století a na věži nejsou původní. Jedná se o zvony Panna Maria a Anna.

 

Živé kameny

Kostel není stavbou sama pro sebe, není jen něčím, co prohlížíme, poznáváme a obdivujeme. Je stavbou pro shromáždění věřících. V jiných jazycích se slovo církev a kostel shoduje, německy je to Kirche-Kirche, anglicky Church-church, italsky Chiesa-chiesa. Naznačuje to, že církev a společenství Božího lidu jsou totožné pojmy a kostel je stavba pro ně. Tak jako kameny jsou stavebním materiálem kostela, tak lidé jsou stavebními kameny církve. Bez lidí není církve a pak kostel ztrácí smysl. Náš název zní Koinonia Jan Křtitel. Slovo koinonia pochází z řečtiny a značí společenství. Jsme rádi, že se v našem kostele opět setkávají lidé, tvořící společenství víry a lásky, společenství, navazující na podobné společenství našich předků, kteří tento kostel vybudovali. Společenství, naplňující výzvu apoštola Pavla: „I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista“ (srov. 1Pt 2,5).

 

PODĚKOVÁNÍ

Srdečné poděkování patří ing. arch. Janu Soukupovi za vstřícnou spolupráci. Za umožnění realizace této publikace finančními dotacemi obzvlášť děkujeme: Nadačnímu fondu pro kulturní aktivity občanů města Plzně – Nadaci 700 let města Plzně.

 

---

 

Litický kostel vydal tajemství

Autor: EVA BARBORKOVÁ
Vyšlo v MF DNES v úterý 20. června 2006

Památkáři při opravách zjistili, že na místě dnešního gotického chrámu stávala románská budova

 

Litice – Románské kvádříky, obloučkové vlisy a zbytky římsy objevili památkáři, když nedávno řemeslníci začali odkrývat fasádu severní stěny gotického kostela svatého Petra a Pavla v Liticích. Nález kamenných prvků mění pohled na historii. „Z toho, co jsme našli, vyplývá, že na místě stál kdysi kamenný románský kostel. Zatím není jasné, jak byl velký, ani jak konkrétně vypadal. To budou zkoumat archeologové. Nevíme ani, zda stavitelé kostela svatého Petra a Pavla použili původní půdorys románského kostelíka. To vše ukáže průzkum,“ říká Ludmila Drncová z plzeňského územního pracoviště Národního památkového ústavu.

Je to nález století!, říká restaurátor Jaroslav Šindelář

Materiál na stavbu gotického kostela, který vznikal za posledních Přemyslovců, použili stavitelé právě z původní románské stavby. „Nález románského kostela bych označil za nález století,“ říká restaurátor Jaroslav Šindelář. Podle Ludmily Drncové se sice už v novější literatuře objevily teorie, které s existencí staršího kostela počítaly, hovořily ale o dřevěném provedení. Nečekané hmatatelné důkazy kamenných prvků tak pomohly dohady vyřešit.

Objevem románských kvádříků ale tajemství litické stavby nekončí. Záhadou je také místní portál neboli vstup do kostela. Ve své péči ho nyní mají restaurátoři. Zajímavé jsou na něm například tři nedotesané kameny nad vstupní římsou.

V některých pramenech se píše o tom, že se práce na litickém kostele protahovaly tak dlouho, až přišli husité a znemožnili dokončení portálu. Restaurátor Jaroslav Šindelář ale teorii popírá. „Jsem přesvědčen, že tento portál v Liticích měl být původně umístěn v kostele svatého Bartoloměje na plzeňském náměstí. Bartoloměj byl zpočátku projetkován jako menší stavba. V době, kdy se v Liticích budoval gotický kostel, se ale stavitelé rozhodli ten plzeňský zvětšit. Portál se už Plzeňanům velikostí nehodil, proto si ho koupili litičtí,“ vysvětluje Jaroslav Šindelář. Upozorňuje například na to, že baldachýny na portále se podobají těm na svatém Bartoloměji. Zajímavé jsou také fragmenty figur dvou andělů v rozích bloku portálu.

Restaurování vzácné památky komplikuje skutečnost, že prvky byly v minulém století přemodelovány cementem. „Odstranit cement – to bude hlavně mechanická práce. Jednotlivé figury a další prvky nejprve odlijeme a zdokumentujeme. Pak přijde na řadu měkká voda a rejžák. Pokusíme se tak zbavit portál cementu. Restaurátorské práce nám ale zkomplikuje i fakt, že v 70. letech to bylo vše natřeno disperzním nátěrem,“ vysvětluje Šindelář. Teprve po vyčištění bude podle něj čas rozhodnout, do jaké míry se skvost goticé architektury zrekonstruuje.

---

 

Svatí odhalili tajemství kostela

Autor: LENKA KOVANDOVÁ
Vyšlo v Plzeňském deníku v sobotu 17. června 2006

Plzeň – Při červnových opravách venkovní fasády památkově chráněného kostela svatých Petra a Pavla v Liticích  se podařilo řemeslníkům odkrýt nečekané tajemství. Po sejmutí novodobé omítky na severní straně kostela nalezli významné architektonické prvky z románské doby a zbytky zdiva s figurální výzdobou svatých, které jsou pravděpodobně pozůstatky původní stavby. Gotický kostel z druhé třetiny 14. století měl tedy zřejmě svého předchůdce. „Všechno je ve fázi dohadů. S jistotou však lze říci, že tu dříve stál jiný kostel, který byl později zbourán. Nyní zpracováváme dílčí výstupy a hodnotíme nálezovou situaci. Je třeba prohlédnout i jižní zdivo a presbytáře. Výsledky by měly být známy už v červenci,“ vysvětlila Ludmila Drncová z oddělení průzkumů a restaurování plzeňského pracoviště Národního památkového ústavu.

Kromě stáří kostela je předmětem zkoumání i původ unikátního kamenného portálu, který nebyl nikdy zcela dokončen. Náklady na opravu celkové fasády kostela se původně odhadovaly na jeden milion korun. Za tuto částku se řemeslníkům podařilo opravit pouze třetinu. Nečekané odhalení překvapilo jak správce objektu, tak místní obyvatele. „Tato informace nás zarazila. Historický kostel je významná památka a je dobře, že se o ní městské orgány starají,“ dodala Marta Kilianová ze sdružení Koinonia Jan Křtitel, která spolu s římskokatolickou farností zahájila v roce 1997 rozsáhlou rekonstrukci kostela.

---

 

Litický kostel vstává z mrtvých

Autor: LENKA KOVANDOVÁ
Vyšlo v Plzeňském deníku v sobotu 18. března 2006

Plzeň – Nové fasády se v nejbližší době dočká gotický kostel svatých Petra a Pavla v Liticích. Rozsáhlá rekonstrukce, kterou v roce 1997 zahájila římskokatolická farnost za pomoci místního sdružení Koinonia Jan Křtitel, bude letos dovršena opravou střešní krytiny nad hlavní lodí a sákristií a již zmíněnou fasádou. Devítiletá investice tak dosáhne částky čtyři a půl milionu korun.

Do několika let zkrášlí řemeslníci i interiér kostela. „Památkový objekt máme ve správě téměř deset let. Když jsme tu žačínali, kostel byl v žalostném stavu. Přejeme si, aby sem lidé chodili rádi,“ říká Marie Macková z Koinonie Jan Křtitel, která je plzeňskou pobočkou mezinárodní komunity Koinonia Giovanni Battista.

Sponzorské dary z Itálie nejsou jedinými prostředky, jež umožnily rekonstrukci kostela. Na opravu přispěl také magistrát, krajský úřad, ministerstvo kultury, místní lidé a v neposlední řadě Nadační fond pro obnovu památek města Plzně a Nadace 700 let města Plzně. „Na začátku jsme hradili odvlhčení kostela a opravu presbytáře. Na opravy jsme investovali přibližně půl milionu korun. S restaurátory letos plánujeme průzkum kamenného portálu. Ten je zvláštní tím, že nebyl dodělán, práce zřejmě přerušily husitské války. Tento portál nemá v Čechách obdoby,“ říká Petr Marovič, vedoucí odboru památkové péče plzeňského magistrátu.

 

 

Kostel sv. Petra a Pavla v Liticích: U gotických soch litické Madony a sv. Anny Samotřetí, 2010

 

Před portálem litického kostela, 2010