Těšíme se na vaše svědectví – sek@koinonia.cz
O svatodušním víkendu 3.-4. června 2017 se nás v litické Oáze sešlo požehnaně – na 400 účastníků, všichni shromážděni na jednom místě v modlitbě a v očekávání působení Ducha svatého (viz Sk 2,1). Mohli jsme pocítit Ježíšův soucit nad našimi životy, vždyť i Ježíš se rozplakal kvůli Lazarovi (srov. Jan 11,35): Alvaro nás proto vybídl, abychom si nenárokovali zázraky, ale raději poprosili o Ježíšův soucit. Ježíš nám totiž dává pocítit svou lásku k nám, stojí nám nablízku a sám před námi otevírá cestu tak, že Duch svatý mi umožňuje po této cestě kráčet. A tak se již nemusím bát pojíst to, co mi život přináší, protože v mém srdci je ukotvena naděje, ve které mohu „tančit nad troskami vlastního života“.
Za svědectví o vylití Ducha svatého pak děkujeme nejen Marušce, Jarce a oběma Petrům, ale i Jirkovi s Davidem a třiadvaceti našim mladým, kteří při nedělní eucharistii přijali svátost biřmování.
-rua-
Rád bych se s vámi podělil o zážitek, který jsem zakusil o Letnicích. Hned na začátek je nutné říct, že Pán si opravdu vedl naše kroky, protože kdyby se věci neměly jinak, než jak jsme počítali, na setkání bychom vůbec nepřijeli. Přijeli jsme podpořit Janču Kolenčíkovou, protože měla biřmování. Mysleli jsme ale, že bude v sobotu, zatímco jsme přehlídli zprávu, že biřmování je v neděli: proto jsme tedy přijeli již v sobotu. Kdybychom to nepřehlídli, určitě bychom nepřijeli. Já osobně jsem nepřijížděl v nejlepší náladě. Měl jsem za sebou pro mě psychicky náročných 14 dní, kdy jsem se vypořádával s problémy v práci. Začal jsem mít pocit, že se mi nic nedaří a nedokázal jsem se přijímat takový, jaký jsem a ani jsem si nedokázal moc odpouštět. Duch sv. ke mně navíc sestoupil a obdaroval mě již před pár lety a já si myslel, že mě teda nyní nic nemůže překvapit. Rozhodně jsem neměl nic v úmyslu řešit. To přišlo až při večerní modlitbě za vylití Ducha svatého.
Ještě při pauze jsem si říkal, že vracet se do sálu, kde je absolutně vydýchaný vzduch a je tam na padnutí, se mi vlastně moc nechce, a mohl bych to strávit venku. Šel jsem tam hlavně pro to, abych ostatním ukázal, že to vydržím. Hned na začátku modlitby se mě ale dotklo, že Bůh mě může utěšit. Zavřel jsem oči, pozdvihl ruce a začal se modlit za to, co jsem v tu chvíli nejvíc potřeboval. Já potřeboval cítit Boží blízkost. Toužil jsem zakoušet, že mě Bůh má ve svých rukou a že můj život je v jeho očích bezstarostný, plný naděje a radosti. Alvaro dopoledne říkal, že Duch sv. je ten, kdo nám dává zakoušet blízkost Ježíše. Tato slova jsem přijal za slovo pro mě a v touze jsem volal a vzýval Ducha sv., aby přišel a dal mi zakusit tu blízkost. Uvědomil jsem si, že se nemodlím, ale že křičím na celý sál. Hned po několika prvních zvoláních se mi tma, kterou jsem vnímal skrze zavřené oči, rozjasnila. Všude bylo světlo a já cítil, že mohu vykročit kamkoliv a nic se mi nestane. Hmatatelně jsem cítil, že v tom světle byl přítomný můj Pán. Zmohly se mě slzy, protože jsem si uvědomil, že toho nejsem hoden a nezasloužím si jeho blízkost, ale touha byla větší než moje předsudky a tak jsem řekl: „Pane, já vím, že jsi tu. Prosím vstup do mého srdce, které se Ti otevírá, a přebývej se mnou. Chci Ti být na blízku, potřebuju se cítit být tebou milovaný.“ Když jsem to dořekl, ucítil jsem, jak do mě Pán pronikl, jako kdybych se začal něčím plnit. Byl to moment, kdy jsem byl v úžasu a zároveň se trochu bál. Ale pak přišlo to hlavní, já znovu hmatatelně pocítil Boží lásku, která mě prostupuje. Věděl jsem, že Bůh je se mnou a dává mému žití smysl, že mě přijímá takového, jaký jsem a miluje i to všechno zpackané v mém životě. Mrzelo mě, že mu v tu chvíli nemohu nabídnout víc než svůj život plný nedokonalostí, ale znovu mě dojalo k slzám, když jsem cítil, s jakou láskou to vše přijímá, jako kdyby nebylo na světě nic víc, než to, co jsem mu dal. Modlitba prý trvala přes hodinu, ale mě to přišlo jako chvilka. Jen si pamatuji, jak jsem doufal, že to nikdy neskončí.
Zkrátka Pán přichází v modlitbě a v touze svého lidu ke každému, i ke mně. I když jsem rozhodně neměl připravené srdce. Duch sv. je Pánem načasování a Ježíš mi v něm dal to, po čem jsem toužil – opět zakusit Jeho blízkost. V sobotu večer jsem odjížděl s úsměvem od ucha k uchu a s radostí a hlavně s poselstvím, že jsem Bohem milovaný! Modlím se, abych si tu blízkost nikdy nepřestal uvědomovat.
-Jakub-
Raz za čas, když jsem v komunitě, tak to je moje dost citlivé setkávání s Pánem. Je to krásné, když dokážu zapomenout na všechny trable a mít prostě dobrou náladu. Ale jelikož jsem v komunitě takřka od mala, tak mé osobní setkání s Pánem jsem zažila až při maturitě. Měla jsem praktickou zkoušku v nemocnici a ničeho jsem tak hrozně nebála jak právě jí. Nelíbilo se mi to povolání, vůbec mě to nebavilo. Slíbila jsem si, že to nebudu dělat, prostě ne. Ale jak všichni moc dobře víme, tak Pán má své plány. Den před tou praktickou jsem měla šílený strach. Tak jsme se s našima rozhodli, že se za to prostě pomodlíme. Během modlitby jsem neskutečně brečela a mamka dostala slovo z Bible, kde se psalo „neboj se, jen mi věř, já to mám ve svých rukách“(něco v tom smyslu ☺). Tak jsem odjela na intr a během cesty se vše změnilo. Já jsem Pánu odevzdala celou zkoušku, a to mi dalo neskutečný klid a pokoj, že se tomu všichni na intru divili až děsili. Opravdu tomu nerozuměli, že nemám stres. No a ráno, jsem si v klidu vylosovala pokoj na chirurgii, kde jsem měla 4 chodící a zcela soběstačné pacienty, u kterých jsem neměla skoro žádné úkoly. Během zkoušky jsem v sobě cítila klid, který snad ani nedokážu popsat:D. Dostala jsem za 2 a k tomu krásná slova, která moc potěšila. Na konci toho dne, jsem si řekla, že mě v té nemocnici už nikdo nikdy neuvidí. Světe div se, teď jsem v druhém ročníku na zdravotní sestře a už chápu, že tohle po mě Pán chce, abych dělala. Starala se o nemocné a přinášela jim víru, naději a lásku.
Svátost biřmování, je pro mě dalším krokem, jak být Pánu blíž. Naučit se mu více naslouchat a dát mu veškerou svoji důvěru. Chtěla bych, abychom byli větší přátelé, kteří budou spolu na každém kroku, a to hlavně z mojí strany. Chci být s Duchem svatým propojena den co den, a sílu, kterou mi dá, abych dávala tam, kde je jí nejvíce potřeba.
-Terka-
