Kurs Pavel 2013

Kurz Pavel aneb jak jsem se učila evangelizovat

Celý týden jsme se v Liticích připravovali na sobotní evangelizaci. Nutno dodat, že naši školitelé byli velmi kvalitní.
V sobotu všichni účastníci kurzu Pavel odjeli autobusem do Plzně, a pak jsme začali evangelizovat.
Blízko katedrály jsem oslovila mladou dívku. Na moji otázku, zdali věří v Boha, odpověděla: „Tu historii znám, ale Ježíše
ve svém životě nepotřebuji.“ Odpověděla jsem jí, že může nastat v jejím životě chvíle, kdy to bude velmi těžké a bude volat o pomoc.
Ona však nechtěla už nic slyšet. Z prvního setkání mi bylo smutno. Ona Ježíše nepřijala.
V parku na lavičce seděla starší paní s malým pejskem. Na otázku, zda věří v Boha, byla velmi chladná a odpověděla: „Kdyby nějaký byl,
nebyly by války a zabíjení a neměla bych tak zpackaný život.“ Řekla jsem, že za války Bůh není zodpovědný. Člověk má svobodnou vůli
a sám se rozhoduje pro dobro nebo pro zlo. Ona s tím souhlasila. Já jsem jí povyprávěla své svědectví, jak Ježíš Kristus proměnil můj život. Řekla jsem jí, že On je živý, vzkříšený a chce jí dát nový život plný požehnání. Při tomto svědectví jsem zakusila Pánovu přítomnost. On tam byl se mnou. Naplnila mě taková radost z hlásání, že to nemohu ani slovy vyjádřit. Cítila jsem Jeho blízkost, sílu a lásku. Při modlitbě jsem volala k Ježíši, aby se jí nově ujal a dal
poznat. Byla to velmi krásná zkušenost. Vždyť On řekl: „Kde jsou dva nebo tři v mém jménu, tam jsem Já uprostřed nich.“ Ta paní se jmenovala Jarmila.

Z. N.

Než jsem odjel na kurz Pavel, netušil jsem, do čehože to vlastně jdu. Měl jsem představu vyučování, trochu interaktivního zapojení se a také celotýdenní trávení v komunitě věřících. V den odjezdu jsem se pak od osoby, jež kurz už před roky absolvovala, dozvěděl něco víc, cosi o horlivosti pro evangelizaci. I to mě nechalo v klidu, stejně jako po příjezdu představení týdenního programu kurzu včetně sobotní evangelizace v terénu, což jsem původně považoval za prima humorný fýgl pro nás účastníky.
Musím se přiznat, že první dva dny byly díky únavě a množství vstřebávaných informací vcelku náročné. Leč paradoxně s ubývajícím časem přibývaly síly. Jejich zužitkování s notnou dávkou výpomoci Ducha svatého nastalo v sobotu. To jsme po vzoru Ježíšem vyslaných sedmdesáti učedníků (viz. Lk 10) po dvojicích vyrazili do ulic města a evangelizovali. Skupinka nás, účastníků kurzu, měla o kérygmatické metodě evangelizace větší či menší pochyby, stejně tak já. Do jisté míry také proto jsme první část dne společně s kolegou ve dvojici zvolili „osobní metodu“ evangelizování pouze okrajově inspirováni kérygmatem, něco na způsob „chodí pešek okolo“ anebo „chození kolem horké kaše“.
Původně jsem se domníval, že začátek evangelizování bude nejhorší… opak byl pravdou. I tak to nebyla žádná sláva. Námi zvolená metoda včetně jejího poselství očividně otravovala evangelizované a jejich reakce, pokud nějaké byly, i nás samotné. A čas se tak táhl… Zlom nastal, když jsem se v městě potkal s jinou dvojicí, která vydávala překvapivá svědectví o působení kérygmatu, Ducha svatého a reakcí lidí. A skutečně, metoda kérygmatu fungovala přímo před očima. Zlomil jsem hůl nad prvním „katechetickým poločasem“ a v poločase druhém jsem se s novou kolegyní přidržel výhradně kérygmatu. A děly se věci.
Nyní sáhodlouhá vyprávění (došlo-li k nim vůbec) končící odmítnutím Krista či modlitby vystřídala tříminutová evangelizace s přijetím Krista či alespoň modlitby za otevření srdce. Duch svatý působil a před našima očima měnil evangelizované. Třeba jednu paní s pejskem, dle jejích slov ateistku, která do slova ztuhla v kolenou, neschopna slova, pak po skončení modlitby s naplněným úsměvem a uslzenou tváří působila, že onu radostnou zprávu chce zažívat i déle než dvě minuty. Petr, který v nedávné době ztratil během jediného roku svou manželku, maminku a sestru, vypověděl, že Ježíše potřebuje a že do společenství přijde. Zřejmě bezdomovce Emila, který si stěžoval na celý svůj život včetně svého jména, Pán proměňoval před našima očima, kdy zatvrzelou a odmítavou osobu naplnil svým pokojem a rozzářil úsměvem nad dobrou zprávou, kterou označil za to nejkrásnější, co v životě slyšel. I jiného muže bez domova se Pán dotkl. Zprvu odmítal odevzdat Ježíši své problémy a nízkosti se slovy, že „jich je tolik, že je nikdo nemůže spočítat, natožpak unést“, nakonec pak se slzami v očích přesto své srdce odevzdal a když jsme odcházeli, jeho tvář byla proměněná. Semínko Božího království bylo zaseto i do dalších srdcí, jedné mladičké narkomanky, manželského páru, jednookého pána a dalších.
Viděl jsem a stal jsem se svědkem působení Ducha svatého, kdy zprvu zatvrzelí či odmítající lidé otevírali svá srdce, chlapům jako hory slzy skrápěly tvář, evangelizovaným se pletl jazyk, byli zkoprnělí či neschopni slova… Nyní čas utíkal jako o závod a my se na sklonku odpoledne vraceli zpět v úžasu a naplněni radostí nad mocí Boží možná dost podobně jako kdysi oněch sedmdesát.
Kurz Pavel byla radostná zkušenost snad po všech stánkách. Mocný srdečný dík patří všem zúčastněným a to jak Koinonii, tak absolventům kurzu. A v první řadě Pánu…

František Trapl

Kurs Pavel byl úžasnou zkušeností, kterou mohu jen doporučit. Během týdne jsme se učili kreativitě, spolupráci v komunitách, setkávali jsme se s Pánem, ale hlavně jsme byli teoreticky i prakticky připravováni na evangelizaci v ulicích. V sobotu jsme plni obav a předsudků vyrazili na plzeňské náměstí, odkud jsme po dvojicích šli plnit jediný úkol, který církev má – evangelizovat. Ačkoli jsem byla velmi skeptická k metodě, kterou nás učili, rozhodla jsem se ji vyzkoušet. K mému překvapení fungovala úžasně. Duch svatý vedl naše kroky k těm správným lidem a otevíral jejich srdce. Například jsme šli kolem kostela, kde na lavičce seděla postarší paní s pejskem. Kouřila cigaretu a na tváři měla nepříjemný výraz. Když jsme ji řekli, že pro ni máme radostnou zprávu, protože Bůh ji dnes miluje, jen nám oznámila, že je ateistka. Můj kolega se jí zeptal, jestli by nechtěla přijmout Ježíše a ona souhlasila. Během pěti minut vyznala Ježíše jako svého Pána a Spasitele, vzala si od nás Bibli a ještě se společně s námi se slzami v očích pomodlila. Tento zážitek byl pro mě tak silný, že jsem plakala taky. Dále jsme cestou potkali mnoho jiných, věřících, nevěřících, mladých i starých, u kterých jsme mohli pozorovat, jak na ně působí Duch svatý. Plakali, usmívali se, cítili Boží lásku. Doufala jsem, že ten den neskončí, stále jsme oslovovali další a další kolemjdoucí a těšili se z jejich kladných reakcí.
Jsem vděčná, že jsem se mohla takového kursu zúčastnit, poznat nádherné a skvělé lidi a zasít semínko do spousty srdcí, toužících po Bohu. Všem moc děkuji.

Iveta

Fotografie