Těšíme se na Vaše svědectví – sek@koinonia.cz
Svědectví
Připadám si v Koinonii trochu jako černá ovce (nebo bílá vrána?). Za chvíli vysvětlím proč. V sobotu jsme se sešli v prostorách Městského kulturního střediska v Dobřanech na kursu Filip. O této události se nesly zvěsti dobřanskou farností už od prázdnin. Během té doby okolo nás prošlo několik více či méně vzdálených termínů. Ten finální nakonec padl na druhý prosinec. Původně se měl konat na domácí půdě, tedy na faře. Bohužel vzhledem k tomu, že se okolo fary právě staví lešení a původně zamýšlený sál nemá ani kamna, ani podlahu, vyšlo nám vstříc město Dobřany a zapůjčilo nám svůj sál. Na faru jsme přebíhali na jídlo (mimochodem výborné jako vždy) a zkontrolovat děti, o které bylo v průběhu kurzu také skvěle postaráno.
A nyní se tedy dostávám k těm vranám a ovcím v netradičních barvách. V sále se sešlo asi 40 lidí, ale jen jeden z nich dosud nepřijal křest. Tedy aspoň si myslím, že jen jeden. Správně. Já. Ale slibuji před svými druhy, jako jiskra jasná… ne to patří o 36 let zpátky… prostě: už se na tom pracuje. Nyní jsou to necelé dva roky, co jsem se prvně potkal s Koinonií Jan Křtitel. Původně jsme si měli jen zahrát na půlnoční – chyběli muzikanti. Tenkrát jsem řekl, že se určitě nepočítám mezi věřící, ale ničemu se nebráním stejně tak, jako si nenechám nic vnucovat. Třeba moje cesta k Pánu povede přes hudbu. Od té doby do víry tak nějak pomalu vplouvám a začátek mé cesty skutečně vedl přes klávesy a nekonečnou trpělivost Lenky s mými neohrabanými prsty. Když se ohlédnu zpátky, připadá mi to ne jako dva roky, ale jako dvacet let. Pán mne k sobě pomalu vedl a dával mi dost času na to, abych mohl jeho lásku postupně přijímat a sám přicházet na to, že on ví lépe než já, kterou cestou mám jít. Nyní jsem přesvědčený, že fáze našeho vzájemného oťukávání skončila.
V Koinonii jsem byl na druhém kursu. V rámci své přípravy na křest. Ani v jednom případě jsem netušil, do čeho jdu. O obou jsem měl nějakou svoji představu, jak asi budou probíhat. A oba pak byly ve skutečnosti úplně jiné. Nečekané, překvapivé, příjemné, občas trochu divoké. Ale vždy velmi hluboké a zasahující. Kurz Filip není o vědomostech, skriptech, zápiscích a písemné zkoušce na konci. Je o prožitku, setkání s Ježíšem, setkání s Duchem svatým, setkání s komunitou. Ono vlastně nakonec není důležité vědět, jestli je „nezabiješ“ páté nebo šesté přikázání v pořadí (neshodnou se na tom ani různé církve mezi sebou). Důležité je přijmout víru, že je správné se navzájem nevraždit a žít podle toho.
V rámci kurzu Filip jsem ve svých 43 letech poprvé pocítil, co znamená dotek a dar Ducha svatého. Díky za možnost být s vámi, díky za možnost zažít tohle vše na vlastní kůži. Pocítit přítomnost Ježíše ve svém srdci. Díky za skvělou přípravu díky za skvělé lektory, díky za všechny, kteří se na přípravě podíleli: Štefana, Lenku, Martina, Mirka, Marušku, Kiku, Ondru… Díky za komunitu, bez které by naše víra postupně vadla a odumírala, protože víra roste v komunitě!
Honza
Na kurz Filip jsem chtěla vzít hlavně svoji mamku (která by podle mého „soudu“ potřebovala pomoct s probuzením víry), ale ta nakonec nedojela. Tak jsem se vypravila sama, vždyť pravidelně jezdím na setkání „Ježíš uzdravuje“; brala jsem to jako takovou adventní duchovní obnovu.
Koinonii jsem ale poznala již dříve – v rokycanské farnosti za otce Samuela, který komunitu pozval, aby vedla naši půldenní duchovní obnovu. Tenkrát jsme si společně dali polévku a povídali jsme si. Z rozhovoru s bratřími vyplynulo, že Koinonie založila i firmu (samozřejmě po modlitbě), která dováží k prodeji italské produkty, nebo to, že jde o komunitu smíšenou (bratři i sestry) a další pro mě tenkrát na katolickou církev dost neobvyklé věci (mám totiž švagrovou u betlémských mnišek, které mají velice přísnou klausuru), a tak jsem ji začala „lustrovat“ a vyptávat se, vposledku i emeritního biskupa Františka Radkovského, který k nám svého času jezdil do Strašic pravidelně na nedělní bohoslužby. Nakonec jsem na biskupství v Plzni potkala holčinu, která byla uzdravena z poranění páteře na Ježíš uzdravuje: jeden týden přišla na modlitby bez holí a svědčila nám, a tak jsem také začala pravidelně jezdit na setkání „Ježíš uzdravuje“.
Minulé velikonoce jsme se ségrou v Liticích prožili velikonoční triduum.
No a teď jsem tedy absolvovala kurz Filip – a troufám si tvrdit, že jsem obdržela Ducha svatého. Tak nějak se mi postupně během kurzu „rozsvěcelo“: moje strachy, nedůvěra v Boha, stále se opakující výčitky… Byla jsem tak šťastná, že během kursu bylo všechno pojmenováno tak, jak to hluboko v sobě cítím a nakonec – že bez Ducha svatého nemůžu nic, že i apoštolové, kteří znali Ježíše, tak až po seslání Ducha se proměnili, získali odvahu, důvěru, přestali se bát. Odevzdala jsem tedy vše Pánu a jen prosila o Ducha svatého. Po závěrečné modlitbě jsem cítila jakousi duchovní sílu, radost i pokoru, mnohem silnější víru. Do očí se mi valily slzy štěstí a vděku.
Nakonec po večeři mi Štefan říkal, že musím najít společenství, kde budeme společně Pána chválit, děkovat a posilovat víru. Vím, že pro mě by bylo ideální vstoupit k vám, samozřejmě pokud tomu bude nakloněn i můj manžel: chceme totiž s Pánem kráčet společně. Čas i okolnosti jsou v Pánových rukou, takže on to jistě časem vyřeší: věřím mu v tom a vůbec mě to neznepokojuje:)!
Občas se mi teď na mysl vloudí to, že se bojím, abych nesklouzla zpět do života bez Ducha svatého. Hned ale ve jménu Ježíše s mocí Ducha tyhle obavy zaháním. Taky mám velikou touhu číst evangelia a Skutky apoštolů – prostě jen tak číst a přemýšlet.
Andrea
Fotografie
