Asi znáte báseň Bedřicha Bridela Co Bůh? Člověk?, v níž ukazuje člověka jako nicotného tvora před tváří Boží. Jeho přirovnání musela být i na tehdejší dobu trochu přes čáru. Vnímáte-li totiž krásu Božího stvoření a jste-li namířeni k otevřené náruči jeho milosti, není lehké si sám sebe představovat coby: neřest, páru, bídu, prach, pařez, mech shnilý, vejražek pleti, popel, prach, bláto, bídu neřestí, pejří polední, žluč, zlost, půtku, potvoru nepravosti, nadutou pěnu, červa ničemného, mrchu, mrvu, kůži a kost a nad hnůj ohavnějšího. Stojíte-li vysoko v horách, v Camparmò, a tedy na místě, kde vznikla Koinonia Jan Křtitel, cítíte, že tahle hora je víc než katedrála, a vy, ať jste, kdo jste, jste kněz, jenž tu Bohu přináší oběť a velebí jeho jméno. Pro radost srdce, pro útěchu duše, jen tak, protože milujete.
Tam, na hřebenech Valli del Pasubio, je po stráni rozházeno pár domů, a až na dva není ani jeden stejný. Žije tu dvanáct lidí zasvěcených Pánu, k nimž snad každý den v roce putují příznivci Koinonie nejen z Itálie, ale doslova z celého světa. Sounáležitost jednoho s druhým je tu otázkou života a smrti. Pohostinnost je tu víc než všechny peníze. To nejcennější je však učednická víra, která všem, ano, všem, dělá na tváři úsměv důvěryplné odevzdanosti do Božích rukou. Lze se tu domluvit italsky, česky, slovensky, anglicky, německy, španělsky, portugalsky, hebrejsky. Vyberte si. I přes všechny možné těžkosti, které život ve společenství přináší, tu cítíš Boží přítomnost jako málokde jinde. Nejde tu o emoce a pouťové dojímání. V kraji postiženém oběma světovými válkami žije již po čtyřicet let zvětšující se komunita křesťanů, která tu svými srdci vytváří dům modlitby. A opuštěnost Camparma (dnes přece jen dostupnějšího než před čtyřiceti lety) v tom hraje klíčovou roli. Spolehnutí se na modlitbu a odevzdání se do Boží náruče tu jde jen stěží udělat na zkoušku, jen na oko, jako atrakci. Jsi tu tím, kým zrovna jsi. Budeš-li mít štěstí, otevřou se v tobě třinácté a další komnaty tvé duše a ty poznáš, jak málo jsi o sobě dosud věděl. Oázy Koinonie po celém světě jsou důkazem, že tu kdysi Bůh započal velké dílo.
Hory jsou katedrála, kde si nemůžeš na nic hrát. Smysl má volat z hloubi svého srdce do dáli Boží jméno. Pokud v nich žiješ, je pro tebe spojení s druhými rozdílem mezi být a přežívat. V horách je pomoc a podpora součástí života a duchovního dýchání. Na vlastní pěst tu vydržíš pár týdnů, možná měsíců, ale vyčerpáš se a po kolenou polezeš dolů. Prvního, koho potkáš, budeš v radosti objímat jako přítele z nejvěrnějších. Je třeba hor. Člověku je třeba hor. Hory ti neříkají, že jsi červ ničemný, mrcha nebo žluč. Vedou tě k sobě samému. Vpíjí se v tebe svými kamenitými úbočími, abys znovu pocítil, že žiješ a že v životě nejde o přežívání, ale o bytí. Věřím, že v horách můžeš prožít to, co velké osobnosti prvních století, hledající místo pro sebe a čas pro osobní setkávání s Pánem. Hory ti ukazují, jak jsi malý, ale nikdy neponižují. Hory ti ukazují, jak jsi slabý, ale nikdy se neposmívají. Hory ti ukazují, jak málo toho víš, ale nikdy z tebe neudělají hlupáka. Naopak. Hory ti ukážou, že jsi velký tam, kde do svého srdce zveš Pána, a že jsi Jím osvobozený pro konání velkých věcí. Hora nemusí být tisíce metrů vysoká. Vyjdi na tu, na kterou stačíš a kterou máš za domem. Najdi si své Camparmò a nikdy nezůstávej stát na místě.
Autor – Zdeněk A. Eminger je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
Převzato z www.christnet.eu