Všem bratřím a sestrám Koinonie Jan Křtitel

Kristus vstal z mrtvých!

„Vy jste sůl země… Vy jste světlo světa…“ (srov. Mt 5,13-16).
Tento biblický úryvek z Matoušova evangelia nás uvádí do srdce poselství blahoslavenství, když Ježíš jako nový Mojžíš na hoře evangelního zjevení sděluje svým učedníkům přikázání Nového zákona. Ve skutečnosti to ovšem nejsou přikázání, nýbrž spíše nové způsoby prožívání Božího daru a nové cesty společenství.
To, co oslovuje, je výzva být solí a světlem. Mohli bychom se hodně zamýšlet nad tím, co tím Ježíš myslel, když použil tyto dvě metafory. Určitě měl totiž na mysli sůl, které se jako znehodnocené využívalo proti uklouznutí v nádvořích chrámu, a rovněž myslel i na Hippos, město v Dekapoli naproti Tiberiadskému jezeru, které v noci svými světly zářilo do širokého okolí. Velmi jasné a motivující metafory – ale na co mohou ukazovat nám?
Sůl konzervuje, očišťuje, ale především dodává potravě chuť. Právě sůl totiž umocňuje chuťové vlastnosti, které jsou pro určité jídlo typické. A stejně tak by měl být i život Ježíšova učedníka chutný, zajímavý a atraktivní, protože v opačném případě bychom se stali antisvědectvím. Jak to však udělat, aby byl náš život osolený a mohl takový i nadále zůstat nezávisle na životních okolnostech? Co dodává našemu životu chuť?
No přeci radost. To radost činí náš život jiným, dodává mu lehkost a krásu navzdory našim ubohostem a obtížím, které dobře známe. Radost není obyčejný pocit absence problémů; je to záležitost víry. Jsme radostní, protože máme důvěru v Ježíše, jenž za nás vydal svůj život, který nikdy neumírá.
Radost je jako strom s kořeny, z nichž získává sílu: Boží slovo dosvědčuje naši spásu, zvěstuje zmrtvýchvstání a potvrzuje požehnání, které je pro nás připraveno.
A tak zde máme první závazek: čti, modli se, prohlašuj Boží slovo. V této době postní věnuj čas Slovu; je to investice pro radost! Takto dodáš svému životu chuť, tehdy bude tvoje tvář oplývat úsměvem. Hippos v noci musel být vidět i zdálky: musela to být podívaná, která se zamlouvala i samotnému Ježíšovi. Zářící život – to je to, co si přeje Pán pro nás. Světlo, které má moc osvítit cestu, před níž stojíme, a které nás chrání před nebezpečími a nástrahami. Když svítí světlo, nebýváme zaskočeni. Co ale osvěcuje to, co je před námi, a zahání tak každý strach z neznáma? Je to modlitba. Právě modlitba odděluje temnoty od světla a ujišťuje nás o cíli. Modlitba nám umožňuje vidět i ty největší vzdálenosti a čelit mlze, neustále sestupující na náš každodenní život. Ano, je to modlitba, která nám dodává naději, protože nám ukazuje na poklad, který na nás čeká. A zde tedy máme druhý závazek: modlit se. Nejde jen o to modlit se více, ale jde o zlepšení kvality modlitby tak, aby překypovala vděčností a chválou.
Slovo a modlitba jsou centrálním dvojčlenem této doby postní, abychom se naučili stále usmívat a děkovat v každé chvíli a za všechno. Takto nebude naše srdce ztěžklé, a bude naopak schopné společenství, štědrosti otevřených rukou a ducha milosrdenství. Přijměme tedy výzvu apoštola Pavla: „Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci“ (Kol 3,16-17).

Plzeň-Valcha, 25. února 2017
P. Alvaro Grammatica
generální pastýř