Kristus vstal z mrtvých!
Milí bratři a sestry,
„Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ (J 15,13)
Co od nás Pán žádá v této době postní?
Letos nás církev dopisem papeže Františka k době postní vybízí k tomu, abychom posilnili svá srdce (srov. Jk 5,8) a svlékli ze sebe postoj lhostejnosti, abychom nežili bez soucitu. Mít soucit znamená vidět, že náš život se realizuje díky životu druhých, z něhož získává mízu. Jsme jedno tělo a závisíme na jeho zdraví. Zdravé tělo je tělo spojené v jednotě, jeho údy jsou nejen propojené mezi sebou, ale jedny o druhé navzájem pečují. Znamená to vyhledávat bratra, modlit se za něho a posloužit mu v jeho potřebách. Je třeba mít starostlivé srdce, jež dokáže věnovat čas přímluvě, a je zapotřebí mít pozorný pohled, abychom mohli natáhnout a podat ruku tomu, kdo je nedaleko.
A církev není ničím jiným než ozvěnou evangelia. Novost evangelia je jedinečná: Bůh nás nazývá přáteli a jedná s námi jako s přáteli. Proto Ježíš vydal svůj život a učí nás činit to samé. To vše vychází z toho, co Jan píše ve svém prvním listě: „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život.“ (1 J 4,10)
Boží iniciativa nás otevírá odpovědi; On dává svoji lásku a my odpovídáme tím, že se odevzdáváme do jeho rukou. To je dynamika kérygmatu. Ježíš učinil to samé: vyvolil si své učedníky, udělal z nich své přátele a vydal za ně sám sebe. Obraz mytí nohou při poslední večeři (srov. J 13,1-20) vyjadřuje velice dobře to, co pro nás Ježíš učinil – být pro druhé.
Tak i my musíme svléci své šaty a vzít na sebe oděv toho, kdo slouží. A služba musí být vždy nezištná a radostná, bez konce a kreativní, pokorná a plná soucitu a milosrdenství. Jinak by to nebyla služba, nýbrž usilování o zásluhu a odměnu uspokojující naše ambice.
Cesta této postní doby je tedy široce vyznačená: to, co Pán žádá, je modlitba a služba. Věnujme více času modlitbě a obnovme přitom naši věrnost osobní modlitbě způsobem a v čase v komunitě obvyklým; buďme ochotní konat konkrétní gesta služby a lásky vůči těm, kdo to potřebují a jež přehlížíme, protože nám připadá, že nám jsou trochu na obtíž. Toto je doba, kdy se můžeme znovu přiblížit k Pánu, abychom znovu objevili, že je naším přítelem, a kdy se můžeme opět sblížit s bratřími, aby se oživilo a posílilo přátelství, obnovené milosrdenstvím a důvěrou. Z tohoto pohledu modlitby a služby mají tedy obvyklé projevy pokání svůj smysl: posilnit srdce, abychom víc milovali.
Ať nám Pán na přímluvu Panny Marie, Panny Mocné, a našich svatých patronů dá, aby, „když jsme nyní v poslušnosti přijali pravdu a tak očistili své duše k nepředstírané bratrské lásce, z upřímného srdce vytrvale se navzájem milovali. Vždyť jsme se znovu narodili, nikoli z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomí- jitelného, skrze živé a věčné slovo Boží. Neboť ‚všichni lidé jako tráva a všechna jejich krása jako květ trávy. Uschne tráva, květ opadne, ale slovo Hospodinovo zůstává na věky‘ – to je to slovo, které nám bylo zvěstováno v evangeliu.“ (srov. 1 Pt 1,22-25)
Plzeň-Valcha, 16. února 2015
P. Alvaro Grammatica
generální pastýř