„Zanotujte Bohu překrásnou píseň.“ (srov. Žalm 47,8)
Těmito slovy vybízí Písmo svaté věřící k tomu, aby Boha dovedně chválili. To je snad nejkrásnější výraz, jakým lze uvést hodnotu varhan jakožto nástroje pro využití v liturgii. Bible nehovoří o varhanách; nicméně učí modlitbě k Bohu a připomíná, že Jemu přísluší chvála. Máme Boha tedy oslavovat chvalozpěvem, který bude líbezný též uším posluchačů. Sv. Augustin ve svém komentáři k žalmům žádá, abychom zpívali Bohu, Stvořiteli krásy tak, aby to nebylo k urážce jeho sluchu a byla to překrásná píseň, jež se mu zalíbí. Bůh musí být chválen s umem a v harmonii tónů. Právě na tuto výzvu odpovídají varhany. Parafrází slov Benedikta XVI. můžeme říci, že varhany v sobě dokáží sjednotit rozmanitost zvuků, což z nich činí nástroj nad všechny ostatní; mají schopnost dodat všem oblastem lidské existence hlas a hloubku. Varhany jsou považovány za královský nástroj.
Navrátit tedy varhanní nástroj litického kostela do jeho původního lesku znamená oživit naši víru i víru těch, kdo nás předešli. Znamená to propůjčit hlas lidským tužbám a zviditelnit naději přebývající v srdci člověka. Znamená to utvářet tradici a zajistit si budoucnost.
Obnovou a zrestaurováním varhan ožívají příběhy lidského úsilí a vytoužené krásy.
P. Francesco Meneghini
člen společné duchovní správy Plzeň-Litice
Publikace: Živé píšťaly litických varhan
Vydalo: Občanské sdružení Přátelé Koinonie
Text: Ing. Jiří Reindl
Jazyková úprava: Ing. Petr Bukovský
Fotografie: archiv ŘKF Plzeň-Litice a Koinonie Jan Křtitel
Sazba a grafická úprava: Francesco Meneghini
Copyright: Koinonia Jan Křtitel a ŘKF Plzeň-Litice 2016
Zakoupením této publikace přispějete na opravu kostela sv. Petra a Pavla v Plzni-Liticích (doporučený příspěvek – 150 Kč). Chcete-li více podpořit tento projekt, můžete zaslat svůj dar na účet: Koinonia Jan Křtitel – kostel Litice 234324294/0300
Historie varhan v kostele sv. Petra a Pavla v Liticích
Když jsme měli v roce 2010 první možnost pozvat Vás k zajímavé návštěvě farního kostela sv. Petra a Pavla v Liticích, představili jsme Vám, milým čtenářům, nejprve starobylou obec Litice a následně zajímavou historii námi spravovaného kostela z pohledu našeho společného poznání, ke kterému jsme došli v průběhu jeho obnovy. Pozvánku k návštěvě kostela jsme Vám předložili, protože bylo naším přáním nabídnout Vám možnost dívat se a naslouchat liturgickému charakteru, krásám a vlastnímu příběhu historie tohoto jedinečného místa.
Farní kostel sv. Petra a Pavla v Liticích nepochybně patří mezi historicky nejvýznamnější církevní stavby na území města Plzně. Jeho stav byl koncem 20. století velmi neuspokojivý, měl mimo jiné narušenou statiku včetně krovu. Od roku 1996 se o kostel stará naše komunita Koinonia Jan Křtitel a postupně jej obnovuje. Podle posledních průzkumů, prováděných v průběhu zevrubné opravy exteriéru kostela, byl kostel postaven v první polovině 14. století, na místě starší kamenné sakrální stavby. Materiál na stavbu gotického kostela, který vznikal za posledních Přemyslovců, použili jeho stavitelé právě z této původní románské stavby. V severní stěně kostela jsme mohli před nanesením nové omítky spatřit i zbytky zdiva s figurální výzdobou. Mimořádně cenný je i gotický portál v severní stěně kostela. Dnes se celý vnějšek kostela může pyšnit novou bílou omítkou.
Na následujících stránkách bychom Vám rádi představili královský nástroj, který neodmyslitelně patří k interiéru kostela sv. Petra a Pavla, jak jej známe dnes – varhany litického kostela. Pozvánkou k prohlídce a k naslouchání živým píšťalám Vás zveme opět především z pohledu jejich poznání v průběhu provedené obnovy, během které se prohloubil náš vztah k hod- notnému mistrovskému varhanářskému dílu. Varhany na kůru kostela sv. Petra a Pavla v Liticích sice nejsou tak staré jako většina ostatního zařízení kostela, ale určitě jsou zajímavé a kvalitně provedené. Mimo jiné proto, že představují ještě tradiční barokní typ nástroje, postaveného na zakázku a k pozvednutí právě tohoto farního kostela. Varhany kostela sv. Petra a Pavla tedy nebyly do litického kostela přeneseny obdobně jako některé součásti jeho zařízení (mobiliáře), ale byly postaveny záměrně a s ohledem na kostelní prostor a jeho akustický charakter.
Protože již v minulosti bylo shledáno, že jednomanuálové varhany s pedálem jsou hodnotné, byly zapsány do Ústředního seznamu kulturních památek ČR. Litické varhany postavili bratři Josef a Ignác Müllerové z Chebu v roce 1833, jak je zapsáno v „Katastru varhan“ z roku 1917/18 a současně i v litické farní kronice, která uvádí i datum dokončení stavby nástroje 9.3.1833. Další zajímavý důkaz o autorství varhan nám podává i dochovaný zápis na rubu svislé krycí desky nad manuálem hracího stolu:
„Im Jahr 1833 wurde die Orgel von Gebrüder Müller aus Eger erbaut, selbe liess bauen der Hochwürdige und Gnödige Herr Abt Adolf Kappmenn. Es waren dazumal hier: Der Hochwürdige Herr Pfarrer P. Ludolph Heidler Der Hochwürdige Herr Caplan P. Cornelius Kutschera und der Herr Lehrer Johann Weiss den 27. März 1833.“ (V roce 1833 byly varhany postaveny bratry Müllerovými z Chebu, nechal je postavit důstojný a milostivý pan opat Adolf Kappmenn. Tehdy zde byli: Důstojný pan farář P. Ludolph Heidler, důstojný pan kaplan P. Cornelius Kutschera a pan učitel Johann Weiss. Dne 27. března 1833.)
Od druhé poloviny 14. století byl patronem litického kostela nedaleký chotěšovský klášter, který sloužil ženské větvi řádu premonstrátů. V roce 1782 byl ale klášter na základě dekretu císaře Josefa II. zrušen, a lze jen logicky předpokládat, že v období následujícího čtvrtstoletí klášterní majetek chátral – a s ním i litický kostel. V roce 1809 převzal patronát nad litickou farností a tím i nad litickým kostelem tepelský klášter premonstrátů. Péče premonstrátů o zvelebení litického kostela je čitelně spojena s funkčním obdobím již zmíněného tepelského opata Adolfa Koppmanna (zápis jména též Kappmenn), v letech 1830-1835 . Archivní materiály týkající se vybavení interiéru litického kostela je proto třeba hledat v prvé řadě v archivu tepelského kláštera. O litických varhanách zde ale mnoho informací nenajdeme. V inventáři kostela z roku 1790 (kdy správu kostela vykonávala Náboženská matice) ani v dalších dochovaných inventářích varhany nefigurují, až inventář z roku 1833 uvádí: „Eine ganz neu angeschafte Orgel mit Pedal Registern, 2 Bälgen, in ganz guten Zustand“ (Zcela nově pořízené varhany s pedálovými rejstříky, dvěma měchy, v zcela dobrém stavu). Cena je zde odhadnuta na 400 zlatých.
Litické varhany dal tedy postavit opat tepelského kláštera Adolf Koppmann, který před svým zvolením opatem zastával funkci profesora na Pražské univerzitě. Jako opat se velmi zasloužil o nárůst vědecké prestiže tepelského kláštera – z tohoto hlediska Doctor Phil. Adolf Koppmann patřil mezi nejvýznamnější tepelské opaty 19. století, jako byl Karl Kaspar Reitenberger (1813-1827) a Alfréd Clementso (1887-1900). Tepelští premonstráti byli velmi vzdělaní a hudbymilovní, jak mimo jiné dokládají jejich kulturní aktivity v průběhu celého 19. století. Na stavbu litických varhan si jistě vybrali spolehlivou a osvědčenou varhanářskou firmu. Bratři Müllerové rok před dokončením litických varhan opravovali ještě varhany farního kostela v Chotěšově – též pod patronací tepelského kláštera.
Z archivních materiálů můžeme tedy soudit, že současné litické varhany neměly žádné předchozí nástroje. Bezprostředně před postavením varhan musel být rozšířen kůr, jinak by se na něj ani tyto nevelké varhany nevešly. Ještě dnes dokážeme přečíst v konstrukci kůru provedenou úpravu a podpěrné sloupy nově upraveného kůru svým slohovým pojetím zcela zapadají do první třetiny 19. století. I tento fakt podporuje myšlenku, že na starším kůru nikdy žádné varhany nestály. Litické varhany se nedochovaly do dnešní doby čistě v původním stavu, byly v průběhu času upravovány a opravovány, nejzásadněji v r. 1896. V „Katastru varhan“ z roku 1917/18 je zmiňována oprava r. 1896 bez uvedení varhanáře, který ji provedl. O tomto zásahu nenajdeme zmínku ani ve farní kronice. Podle stylu práce, faktu, že podobné úpravy prováděl na sesterských varhanách bratří Müllerů ve Vsi Touškov i jiných varhanách oblasti vlivu tepelského kláštera včetně velkých Gartnerových varhan v samotném klášteře, ale i jinde v západních Čechách, jde s vysokou pravděpodobností o úpravu od varhanáře Christofa Müllera. Nejspíše v té době došlo k dispozičním změnám – tedy ke změnám zvuku varhan výměnou a přemístěním jednotlivých rejstříků (píšťalových řad) a s tím spojených zásahů do vlastností nástroje. Současně došlo k úpravě hracího stolu, zásahu do mechanické traktury, výměně manuálové klaviatury a manubrií. Christof Müller však nemá s varhanářskou rodinou Müllerů z chebu kromě jména nic společného.
Koncem 19. století zaznamenáváme v archivních materiálech značnou averzi k barokním varhanám, které jsou označovány jako „křiklavé“, nehodící se svou zvukovou dispozicí k interpretaci současné roman- tické a liturgické hudby. Barokní varhany jsou buď bourány a nahrazovány tehdy moderními romantickými nástroji, nebo alespoň dispozičně upravovány a romantizovány náhradou barokních Mixtur, Kvint a jiných alikvótních rejstříků, rejstříky romantickými, nejčastěji Salicionály, Gambami, Aeolinami apod.
Tak se, podle již zmíněného archivního záznamu, stalo v roce 1896 i u litických varhan, které byly stavěny ještě v barokním duchu. 
Litické varhany nejsou nijak velké, mají šest rejstříků v manuálu a dva rejstříky v pedálu. V průběhu níže popsané obnovy a restaurování varhan byly po sejmutí novodobého nátěru hracího stolu nad manubrii objeveny původní štítky označení rejstříků. Podle nich byla dispozice litických varhan následující (v závorkách jsou uvedeny předpokládané stopové délky).
Při zromantizování dispozice varhan koncem 19. stol. byla Mixtura nahrazena Principalem 8’ a coplflauto Salicionalem 8’. Ostatní rejstříky zůstaly z větší části původní. Klasický tónový rozsah manuálu c-c3 měl již chromatickou velkou oktávu, zatímco tónový rozsah pedálu byl ještě barokní c-a, repetující, s krátkou velkou oktávou. Měch nebyl původní, nad ním byly umístěny jako zákryty desky z velkých klínových měchů, pravděpodobně původních z těchto varhan. Byl umístěn v prkenné ohradě z boku varhan na epištolní straně kostela. Přes romantizující zásahy byl nástroj ponechán zabudovaný do původní jednoduché pozdně barokní skříně postavené v podélné ose kostela. Pedálová vzdušnice byla umístěna těsně za skříní. Prospekt se dochoval složený z pěti píšťalových polí osazených nepůvodními zinkovými píšťalami Oktávy 4’. Původní prospektové píšťaly byly nevratně rekvírovány za I. světové války. V řezbách s rostlinnými motivy nalezneme náznak akantu. Koruny píšťalových věží byly osazeny staršími, barokními sochami andílků a světců (P. Maria a sv. Jan). Ty zde byly zřejmě použity druhotně, v době rušení klášterů za Josefa II. bylo takových artefaktů k dispozici spousta. Původní nátěr povrchu skříně se nedochoval, před opravou měl odstín kasárensky šedavý, zjevně nepůvodní.
Co vlastně víme o stavitelích litických varhan?
Zakladatel varhanářské tradice chebských Müllerů Anton, otec našich bratrů stavitelů litických varhan, se narodil v Kraslicích (pokřtěn 21. 10. 1752), pro své lepší uplatnění ve varhanářském řemesle se přestěhoval do Chebu. Zde se přibližně ve svých 28 letech věku oženil s ženou o 18 let starší. Sňatkem se starší movitou nevěstou, často vdovou, obvykle řešili řemeslníci nedostatek svých finančních prostředků, nutných k založení vlastní živnosti. Žena ale roku 1799 zemřela, aniž mu zanechala dědice. Ještě téhož léta se znovu oženil, jeho mladá žena mu porodila čtyři syny, všichni se stali varhanáři. Nejstarší syn Antonín Václav Ignác se narodil r.1805, v r. 1807 jej následoval Ignác, r. 1810 Josef a nakonec r. 1814 Jan Jiří. Otec Anton Müller se vyučil podle svého vyjádření varhanářem u posledního velkého mistra tzv. loketské varhanářské školy Ignáce Schmidta, po kterém se v západních Čechách dochovalo do současnosti několik krásných a řemeslně velmi pečlivě stavěných varhan. Slavnou tradici loketského varhanářství založil již koncem 17. století nejslavnější český barokní varhanář Mistr Abrahám Starck. Zásluhou chebských Müllerů se slavná tradice loketské varhanářské školy posunula až do 19. století. O varhanářské činnosti Antona Müllera mnoho nevíme. V archivních materiálech jsou zmiňovány opravy několika varhan a stavba nových nástrojů v Horních Lomanech u Františkových Lázní a v samotných Františkových Lázních. Žádný z těchto nástrojů už bohužel neexistuje, počátkem 20. století byly nahrazeny pneumatickými romantickými varhanami. Pravděpodobně jediným jeho zachovaným nástrojem jsou krásné jednomanuálové varhany s pedálem v kostele sv. Kunhuty v Královském Poříčí u Sokolova. Podle nich můžeme potvrdit, že Anton Müller stavěl stejně kvalitně jako jeho mistr Ignác Schmidt.
V létě roku 1822 Anton Müller zemřel při dokončování stavby varhan ve Františkových Lázních. Šestnáctiletý nejstarší syn zesnulého varhanáře byl nezletilý, musela tedy všechny záležitosti okolo dokončení a vyúčtování varhan zařizovat vdova po Antonovi Zuzana, která je v archivních dokumentech označována jako „Orgel- bauerin“ (tedy varhanářka). Pozůstalí bratři Müllerové se museli rychle chopit osiřelé živnosti a začít stavět a opravovat varhany sami. Jak bylo tehdy zvykem, pomáhali otci již od dětských let, takže o varhanářském řemesle něco věděli. Jistě měli v dílně zaměstnány i zkušené spolupracovníky. Již pět let po otcově smrti postavili dvoumanuálové varhany s 15 rejstříky v Kostelní Bříze na Sokolovsku, o dva roky později přemístili a rozšířili varhany františkánského kostela v chebu o positiv v zábradlí kůru. Zatímco varhany v Kostelní Bříze již neexistují, z františkánských varhan zůstala do dnešní doby prázdná skříň positivu v zábradlí. Pokud dostali bratři Müllerové přes své mládí tak velké zakázky, musela být pověst jejich firmy velmi dobrá. V počátečním období jejich působení byl za tvůrce varhan označován Ignác Müller, spíše se asi jednalo o nejstaršího Antonína Václava Ignáce, nežli o jeho mladšího bratra. Souvisela obliba jména Ignác s dobrými vztahy rodiny Müllerů s varhanářem Ignácem Schmidtem? Nevíme.
V dalším časovém období pracovali bratři Ignác a Josef nějaký čas spolu. Někdy se podepisovali jako „Gebrüder Müller bürgl. Orgel und Fortepianobauer in Eger“ (bratři Müllerové, měšťanští stavitelé varhan a klavírů). Ostatní bratři jim zřejmě pomáhali, jak svědčí i podpis Antona Müllera na tónovém ventilu litických varhan z r.1833. Josef a Ignác spolu postavili několik nástrojů, dodnes se dochovaly varhany ve Skalné na chebsku a v Touškově Vsi na Plzeňsku. Brzy po svatbě Josefa v r.1833 spolupráce s Ignácem skončila a začali pracovat každý zvlášť. Od Ignáce se dodneška dochovaly v západních Čechách troje varhany, od Josefa pak velmi zdařilé nástroje v evangelickém kostele v Mariánských Lázních, v kostele Narození sv. Jana Křtitele ve Valči a sv. Vavřince v Lubenci na Karlovarsku. Je nutno dodat, že Josef Müller si zachoval po rozchodu s bratrem Ignácem původní styl stavby varhan, zatímco Ignác sám stavěl nástroje robustní a těžkopád- né. Josef měl časté problémy s dokončováním svěřeného díla, zanedbává započatou práci a začíná jinou. Nezdržuje se mnohdy ve svém chebském bydlišti, ale v místech, kde staví varhany. Někdy sám, jindy i se svou rodinou.
V době stavby litických varhan se Josefovi narodil syn Leopold, který se jako jediný potomek rodiny Müllerů z chebu věnoval varhanářskému řemeslu. Pomáhal otci při stavbách a opravách varhan, samostatně nové varhany pokud víme, nestavěl.
Poslední syn varhanáře Antona Müllera Jan Jiří se osamostatnil a stavěl i opravoval varhany pod svým jménem. Do dnešních časů se dochovaly jeho krásné dvoumanuálové varhany s pedálem a 12 rejstříky v zámeckém kostele v Javorné na Karlovarsku. Vše nasvědčuje tomu, že se později usadil v jiném kraji, kde měl větší příležitost získat zakázky.
Novodobá historie litických varhan
Nejprve v letech 2006-7 nástroj vyčistil a zprovoznil italský varhanář a restaurátor Giovanni Pradella za spolupráce Koinonie. Tento přední italský varhanář a restaurátor varhan je členem tohoto společenství a často i s rodinou do Litic zajíždí. Při hlubším seznámení s nástrojem vzrůstal jeho zájem o tyto varhany. V roce 2007 varhanář Pradella nabídl farnosti svůj záměr zrestaurovat varhanní stroje litických varhan. Po vyřízení potřebné restaurátorské licence pro ČR započala příprava na restaurování. Náklady hradil anonymní dárce ze společenství Koinonia. Pro soustředění potřebných podkladů k původní dispozici litických varhan byl prozkoumán téměř identický nástroj bratří Müllerů v kostele sv. Markéty v Touškově Vsi postavený v r. 1832, který okolo r. 1900 přestavěl varhanář christof Müller. Hrací stůl včetně manuálu a manubrií zůstaly zde bohudík originální. Také prohlídky a proměření menzur některých rejstříků varhan ve Skalné, Valči a Lubenci byly užitečné k získání poznatků o způsobu stavby varhan v Liticích a k jejich restaurování. V evangelickém kostele v Mariánských Lázních se zase dochovaly původní krásné klínové měchy, inspirace pro rekonstrukci měchů litických.
Po obdržení souhlasu s restaurováním litických varhan byly varhanní stroje odvezeny do varhanářské dílny Giovanniho Pradelly ve městě Sondrio v severní Itálii. Nástroj byl důsledně rekonstruován do původní podoby nejen po stránce konstrukční, ale hlavně po stránce zvukové. Veškeré pozdější úpravy v konstrukci strojů a hracího stolu byly odstraněny, takže současný stav odpovídá původnímu provedení. Všechny nevratně a výrazně poškozené části nástroje byly v intencích restaurátorského přístupu náležitě obnoveny a rekonstruovány, nepůvodní rejstříky z konce 19. století, které podstatně změnily zvuk varhan, byly odstraněny a nahrazeny původními, rekonstruovanými podle vzorů píšťal dochovaných v podobných nástrojích stavitelů litických varhan, bratří Müllerů. Nezapomnělo se ani na druh ladění. V současné době používaná rovnoměrná temperatura ladění byla nahrazena vhodnou nerovnoměrnou temperaturou používanou v době vzniku nástroje. Nový elektrický ventilátor, který napájí nově zrekonstruovaný klínový zásobníkový měch stlačeným vzduchem, je vybaven unikátním regulátorem vzduchu. Je napájen z elektrické sítě přes střídač s frekvenčním měničem, řízeným potenciometrickým snímačem polohy horní desky měchu. Otáčky elektromotoru se tedy snižují se stupněm naplnění měchu. Při prázdném měchu se ventilátor roztočí naplno, otáčky a tím i hluk ventilátoru se postupně snižují. Při plném měchu není ventilátor slyšet vůbec.
Jednoduchou, pozdně barokní skřín postavenou uprostřed kůru zrestaurovali čeští restaurátoři MgA. Jindřich Šlechta a Ing. Jiří Stýblo. Opatřili ji novými podkladovými nátěry a ádrováním, podle domluvy odborníků na základě detailního průzkumu a sond. Současně zrestaurovali i řezby a sochy na korunách varhanní skříně, a také prkennou ohradu pro měch. Varhanní skříň byla zrestaurována díky nančnímu příspěvku z Programu restaurování movitých kulturních památek Ministerstva kultury ČR v roce 2012. Dokončená varhanní skříň zdobila kůr krátce osaměle, aby se do ní v roce 2014 vrátily obnovené varhanní stroje, přičemž postup prací týmu varhanáře Giovanniho Pradelly na místě představoval svým způsobem jedinečný řemeslný koncert.
Dne 29. 6. 2014 požehnal biskup plzeňské diecéze Mons. František Radkovský restaurované varhany. Žehnání bylo spojeno s varhanním koncertem bratří Pšeničkových, kteří hráli některé skladby a improvizace nejen na zrestaurované varhany, ale i na truhlový positiv vyrobený v Pradellově varhanářské dílně a laskavě zapůjčený litické farnosti po dobu restaurátorských prací, kdy byl kostel bez varhan.
Slavnosti se mezi dalšími významnými hosty zúčastnila i rodina varhanáře. Účinkující a varhanář Giovanni Pradella byli po zásluze odměněni vřelým potleskem.
Dne 30.11.2014 proběhlo komisionelní přejímací řízení restaurovaných varhan. Komise vyjádřila velké poděkování Koinonii Jan Křtitel a zhotovitelům restaurátorského díla za zdárně odvedenou práci co popřát na závěr litickým varhanám k jejich vzkříšení? Ať mají vždy varhaníka, který jim rozumí, který se o ně kvali kovaně a láskyplně postará a neklade na ně nepřiměřené nároky. Varhanám přejme, aby se jim vyhýbali vandalové, prach, plísně, červotoči a jiný obtížný hmyz, a aby dlouho živily duše svých posluchačů.
Ing. Jiří Reindl
diecézní organolog
PODĚKOVÁNÍ
Srdečné poděkování patří PhDr. Petru Koukalovi Ph.D. z NPÚ ú.o.p. Telč za odbornou spolupráci a dohled nad průběhem restaurátorských prací, Ing. Petru Bukovskému z OPP MMP za spolupráci při přípravě a průběhu restaurování varhan a jazykovou úpravu textu této publikace, Dr. Tomáši Horákovi za laskavé sdělení některých nových informací o varhanářích z Chebu a diecéznímu organologovi Ing. Jiřímu Reindlovi za vstřícnost a neúnavné nasazení pro tento projekt.
Za umožnění realizace této publikace finančními dotacemi obzvlášť děkujeme:
Video (italský mistr Lorenzo Ghielmi)
