Jana: Až do 7. prosince loňského roku jsem sv. Dympnu vůbec neznala. Seznámila jsem se s jejím příběhem v souvislosti s uzdravením z těžké schizoafektivní poruchy našeho bratra Míly žijícího nedaleko naší litické oázy. Přenechám však jemu, aby sám povyprávěl, jak k tomu onoho prosincového večera došlo (viz níže).
Avšak od té doby, kdy jsem mohla být svědkem takového velkého Božího zásahu na přímluvu sv. Dympny, mne to za touto světicí silně táhlo. Myslela jsem při tom na celou řadu konkrétních lidí, kteří se psychicky trápí a potřebují pomoci.
Sv. Dympna žila v VII. století a byla dcerou irského pohanského krále Damona, který po smrti své krásné ženy psychicky ochořel. Jeho rádcové mu poradili, aby si našel manželku podobnou své zemřelé ženě a aby tedy pojal za manželku svou vlastní dceru, která zdědila matčinu krásu. Dympna byla mladinká čtrnáctiletá dívenka, která se nechala tajně pokřtít, svého otce odmítla a utekla před ním se starým knězem sv. Gerebernem a dalšími dvěma přáteli do Belgie, vylodili se v Antverpách a usadili se v nedalekém Geelu. Tam žili jako poustevníci a starali se o nemocné. Král však pomocí svých vojáků dceru vypátral, osobně se za ní vydal a po jejím dalším odmítnutí jí sťal hlavu a nechal zabít i stařičkého kněze. Když domorodci tělo mladé dívenky a starého kněze pohřbívali, událo se hodně zázračných uzdravení. Od té doby se již po dlouhá staletí mnozí ke sv. Dympně utíkají, neboť se stala patronkou emočně a nervově nemocných lidí.
S požehnáním našich pastýřů a díky finanční podpoře mého bratra jsme se tedy vydali do belgického Geelu. Jelo nás osm. Pojali jsme tuto cestu jako pouť za poděkování Mílova uzdravení a za obdržení dalších milostí a požehnání.
Byla to tak trochu cesta do neznáma. Věděli jsme, že kostel sv. Dympny, v němž jsou uchovány její ostatky, bývá v některých dnech uzavřen, bylo tedy třeba předem domluvit možnost se do kostela dostat, abychom se tam mohli modlit, chválit, děkovat a přimlouvat se… Před samotným odjezdem naše spojení s tamější kontaktní osobou poněkud vázlo, ale jakmile jsme dorazili v nedělní podvečer do cíle, vše šlo neuvěřitelně hladce. Pán nám otvíral dveře, poslal nám své anděly a postaral se o nás i v těch nejmenších detailech.
V krásném chrámu sv. Dympny se nacházejí její ostatky uložené ve stříbrném relikviáři. Jakmile stanete na tomto místě, pocítíte Pánovu přítomnost a modlitba se stane zcela spontánním a přirozeným projevem vztahu člověka a Boha. Nelze se nemodlit. Alespoň taková byla moje zkušenost. Cítila jsem při naší společné chvále a díkůvzdání velké pomazání a vnímala, jak je Bůh pohnut soucitem vůči nám, kteří jsme sem připutovali. Byla zrovna neděle Božího milosrdenství a liturgická čtení toho dne k nám promlouvala v nové síle:
„Také z ostatních míst v okolí Jeruzaléma se scházelo množství lidí, přinášeli nemocné a sužované nečistými duchy a všichni byli uzdravováni.“ (Sk 5, 16) „Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý. Byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. (Zj 1, 17-18) „Ježíš stanul uprostřed nich a řekl: Pokoj vám.“ (J 20, 19)
Skrze tato slova se na nás vylévala veškerá Boží moc.
Další den jsme opět mimo návštěvní hodiny měli kostel jen sami pro sebe. Modlili jsme se jednotlivě za každého zvlášť. Pán promlouval a konal. Byli jsme otevřeni přijmout Ježíšovo uzdravení, osvobození, požehnání, povzbuzení… Osobně jsem cítila zvláštní lehkost a pocit opravdového štěstí, že tady nestojím sama, ale společně s ostatními – ve vší naší ubohosti, zranitelnosti, křehkosti – a Pán byl uprostřed nás! Jako by říkal: Pokoj vám. Byla to však sama Jeho přítomnost, která dávala pokoj, útěchu a bezpečí.
Boží milosrdenství je nezměrné a Boží úmysly převyšují ty naše, a tak jsme v důvěře vyslovovali i jména všech těch, které jsme přivezli s sebou, a přitom vyznávali, že náš Bůh je Bohem zázraků.
Díky, sv. Dympno, naše sestro ve víře, že jsi nám vyšla naproti a zkřížila jsi nám cestu. Díky za tvou mocnou přímluvu u Ježíše, našeho Pána a Spasitele. Modli se za nás stále, abychom neztratili zdravou mysl a byli osvobozeni ze všech psychických nemocí a duševního trápení. Díky, že nás učíš mít odvahu i v těžkých obdobích našeho života věřit a spoléhat se na Pánovo velké milosrdenství. Amen.
Eva: Před 27 lety jsem onemocněla schizofrenií. Počátek tohoto onemocnění měl i tento následně popsaný průvodní jev. Najednou jsem cítila, jak se něco v oblasti mé břišní dutiny přetrhlo a to, co se přetrhlo, jako by ,,uteklo“do mé hlavy a tam mi ,,trvale“,poškodilo moji vnímavost a soustředěnost.
Měla jsem potom dlouhou dobu pocit, jako kdyby mi někdo vrazil kolík do hlavy. Zároveň se mi udělalo velmi zle od žaludku a odešla mi síla z rukou, nohou i z celého těla. Měla jsem tenkrát pocit, že umírám a že mi odešlo tělo a zůstala jen duše… Ale nyní po 27 letech velkého trápení Pán Ježíš zasáhl. Na pouti ke sv. Dympně při modlitbách bratří a sester scelil to, co jsem ve své hlavě cítila doslova jako rozštěpené. Vnímala jsem a nadále vnímám, že Pán se mě dotkl a udělal ve mně své další velké dílo uzdravení. A to na přímluvy bratří a sester a na přímluvu sv. Dympny.:-)
Děkuji tímto našemu Pánu a také bratřím a sestrám, kteří zorganizovali tuto pouť, a pozvali mě, abych jela s nimi.
Petra: Je pro mne náročné být s lidmi a samotná pouť byla pro mě z tohoto důvodu dřina. Jsem ale vděčná za to, že jsem mohla poznat Mílu, Evu, Denisu a Petra (ty jsem doposud neznala), že jsem se mohla smát našim vtípkům a na chvíli tak zapomenout na starosti, že jsem si mohla popovídat s Mílou a slyšet jeho svědectví osobně. To mi dalo velkou naději! A taky jsem ráda, že jsem mohla poznat sv. Dympnu a tak, jak jsem jen uměla, ji poprosit o milosti. Je zajímavé, že v naší zemi není známá, je tak nenápadná, ale přitom je to velká osobnost, která tu je pro všechny psychicky nemocné! Konečně někdo takový je v nebi jen pro nás!
Petr: Jsem rád, že jsem na tuto pouť jel. Uzdravení Evy po 27 letech je opravdu zázrak a já jsem vděčný, že jsem mohl být u toho. Byl to výlet s partou dobrých lidí, vládla příjemná atmosféra a došlo i na zmíněné velké uzdravení. Naše cesta měla duchovní rozměr, který jí dával hlubší smysl: všichni jsme se navzájem posilovali ve víře, a to konkrétně pro mě rozhodně není málo.
Miriam: Měla jsme velkou touhu jet ke sv. Dympně a modlit se za psychicky nemocné, které znám, protože cítím svou neschopnost jim pomoci a nacházet správná slova, která by je mohla povzbudit. Zatímco jsem během modlitby za jednotlivé bratry a sestry fotila pár fotek, zakoušela jsem veliký pokoj a jistotu, že náš život je opravdu v Božích rukou. Vnímala jsem v té chvíli tichou přítomnost Pána, Jeho přítomnost byla důležitější než slova. Cítila jsem účinnost a sílu této modlitby a potřebu v takovýchto modlitbách neustávat, protože Pán nadále pokračuje ve svém díle.
Denisa: Prostřednictvím přímluvy sv. Dympny a a společné modlitby jsem navzdory mému nedobrému psychickému stavu (nutkavých myšlenek) cítila Pánův dotek a radost z obrazu, který jsem při modlitbě od Pána skrze Mílu dostala: moji radující se maminku v nebi. Pocítila jsem hmatatelně, že Ježíš je v každém z nás a uzdravuje skrze bratry a sestry! Zakoušela jsem velkou Boží posilu: Pán se dotýkal toho, čeho bylo potřeba. I když jsme v naší partě byli každý jiný, cítila jsem, že jsme semknuti a spojeni Ježíšovou láskou, hodně jsme se nasmáli a vládl mezi námi zdravý humor. Dostala jsem od Pána také jedno překvapení: V hotýlku, kde jsme nocovali, na mne čekal piano (křídlo). Byl to pro mě opravdový svátek si na takový nástroj zahrát pro potěšení mé duše a potěchu mých bratří a sester.
Lenka: Sv. Dympna mě inspiruje, protože navzdory tragickým událostem jejího života se rodí naděje, která neklame, naděje – Ježíš, který je zdrojem nového života a uzdravení pro každého člověka. Takovouto naději potřebuji a hledám i já a právě pouť do Belgie byla pro mě zkušeností naděje, jednoty, přátelství, modlitby a svobody, kterou jsem na této společné cestě prožívala uprostřed mých bratří a sester. Jejich i Pánova přítomnost mě velmi naplnila. Některým z nás účastněným chybí psychické zdraví… Ano, možná něco z toho schází, ale to, co určitě během naší pouti nescházelo, byla radost:-)! Tato společná cesta mě naplnila velkým a hlubokým pokojem, který doposud přetrvává! Jsem si vědoma toho, že toto jsou zázraky, které činí náš Pán uprostřed nás jako znamení toho, že On může všechno. To On činí věci nové, On je Bůh zázraků, a proto se na něj můžeme ve všem plně spolehnout a důvěřovat Mu! Děkuji Alvarovi a Francescovi, že nám tuhle cestu umožnili, děkuji Janě za organizaci a vedení, díky Mílovi za jeho svědectví, obětavost a vytrvalost v modlitbě, Miriam za její přátelský doprovod, děkuji Denisce, Petře, Evičce a Petrovi za požehnaný čas, který jsem mohla spolu s nimi strávit. Stali se pro mě velkým darem a požehnáním.
Míla: Moje duševní onemocnění začalo v roce 2001, kdy onemocněla naše maminka rakovinou, které o tři roky později podlehla. Od té doby mě začaly pronásledovat myšlenky, hlasy, a zrakové vidiny, které mi napovídaly, že jsem matku proklel a zabil, že zabiju své děti. Pronásledovaly mne i zrakové halucinace, objevovali se přede mnou živé obrazy. Psychiatři mi stanovili diagnózu: úzkostná porucha OCD, ale bez úspěchu mě léčili. Až v roce 2018 mi doktoři stanovili smíšenou schizoafektivní poruchu s depresí a OCD. V průběhu nemoci jsem se dostával do různých stavů vědomí, neschopnosti rozlišovat realitu, provázely mne paranormální stavy, halucinace, vidiny, že opravdu ty činy realizuji, slyšel jsem hlasy své zemřelé matky a dalších mrtvých. V průběhu nemoci jsem prodělal spoustu psychóz, kdy jsem se stával jinými realitami (Ježíšem, nebo naopak tím Zlým, vlkodlakem atd. ). Myšlenky a hlasy nade mnou měly moc. Trpělo i moje tělo, časté koliky ledvin, absces jater, zánět srdce a ledvin, hluboké chronické smutky a agónie. V roce 2008 jsem zešílel a byl jsem na delší dobu zbaven svéprávnosti. V psychiatrických zařízeních jsem byl hospitalizován celkem 13krát v celkové době asi čtyřech let.
V červenci loňského léta jsem byl opět nemocí dekompenzován a byl jsem hospitalizován v léčebně v Bohnicích. Hlasy mi říkaly, že jsem spáchal smrtelný hřích a měl jsem vidiny, jak jsem připoutaný řetězy nad propastí. Nasadili mi nové léky a absolvoval jsem elektrošoky. Vše celkem bez účinku.
7. prosince 2018 jsem se modlil večer k Ježíši a k Duchu svatému, bylo mi ten den dost opět zle. Už při této modlitbě se mi ulevilo. Následně jsem vyšel na chodbu, kde jsem se zastavil u do té doby pro mne neznámé sošky sv. Dympny, přečetl jsem si její životopis, pomodlil jsem se a poprosil o přímluvu.
Poté jsem odešel na pokoj, zhruba po jedné hodině jsem v oblasti hrudníku pocítil veliký dotek Pána, a vnímal jsem zázračné uzdravování mé duše, mých emocí, citů, vzpomínek a mysli.
Od té doby jsem opravdu zázračně a cele uzdraven. Myšlenky odešly a pokud se někdy objeví, již nemají nade mnou moc.
Za vše děkuji milosrdnému Pánu Ježíši, Bohu Otci a sv. Dympně za jejich soucit a lásku ke mně a mé rodině. Z celého srdce děkuji všem bratřím a sestrám z Koinonie Jan Křtitel, kteří tento příběh se mnou prožívali v modlitbách za mne a činech lásky ke mně, a celé mojí rodině. Moc děkuji za to, jak mne přijali, povzbuzovali a pomohli.
Pouť do Geelu ke sv. Dympně ve společenství s bratřími a sestrami byla pro mne potvrzením mého uzdravení, krásným zážitkem přátelství bratří a sester a z mé strany především poděkováním mé a naší patronce sv. Dympně a Pánu Ježíši.
Celá pouť mi otevřela v srdci velikou vděčnost ke komunitě a jejímu poslání. Děkuji našim pastýřům Alvarovi a Francescovi a celé interní komunitě za modlitby a osobní pomoc a umožnění této poutě.
Byl jsem ve velikém očekávání, co pro nás Pán připravil. Jsem rád, že i pro ostatní to bylo přínosné.
Mně osobně dává Pán stále více milosti důvěry v naše modlitby a jeho konání. Po příjezdu domů jsem pocítil po dlouhých letech velikou úlevu a pokoj v srdci. Pán mě v průběhu doby mé přítomnosti v komunitě zbavil i všech strachů z nemocí, ze smrti, ze strachu z ran, které život přináší. Obnovil ve mně ducha pokory a soucitu s nemocnými a chuť k modlitbě, vrátil mi do srdce lásku a úctu k rodičům a lidem. Uzdravuje moje vztahy s dětmi a bývalou ženou a lidmi, které jsem já nebo oni mne zranil. Mému životu a rodině vrací důstojnost, zbavil mne beznaděje, zahořklosti a vpravdě ze mne činí nové stvoření. Jemu buď opravdu chvála.
Přestože můj život nebyl úplně ideální a potkalo mne dost nedobrého, jsem za něj Pánu vděčný a jsem rád, že mi jej dal a dal mi komunitu. Věřím, že Pán nějakým způsobem pomůže všem, kteří byli v Geelu s námi a všem, za které se modlíme a kteří Jeho lásku potřebují. Věřím, že můj příběh bude povzbuzením pro všechny trpící a pomůže v naději všem nemocným, nejen psychicky.
Ještě jednou velké díky za vaše přátelství. Mám vás všechny moc rád a těším se na budoucnost ve vaší přítomnosti.
