Vau! Nevím, jak jinak vyjádřit pocity ze setkání pro mladé v Rousínově u Brna.
Byl to nádherný víkend prožitý s Pánem a s tolika super lidmi! Prohlubovali jsme svá přátelství.
Společně jsme se bavili, tančili, zpívali, chválili Pána, někteří z nás i evangelizovali ve městě.
Já jsem měla příležitost jet mezitím s druhou partou do Břečkova na výročí svěcení zdejších zvonů. Sloužili jsme jako kapela při slavnostní mši a hráli jsme si s dětmi.
V rámci programu pro mladé jsme také shlédli jeden velice zajímavý, myšlenkově hluboký, inspirativní film – God is NOT dead! Myslím, že mnohé z nás velice zaujal. Hlavní aktér byl student, který od učitele filosofie dostal za úkol obhájit svého Boha, poté co odmítl napsat, že Bůh je mrtvý. Proto, aby dokázal Jeho existenci, měl k dispozici vždy závěr tří po sobě jdoucích přednášek, v nich podával argumenty a důkazy o tom, že Bůh žije.
To, co nás všechny inspirovalo, nebyla jen silná víra tohoto studenta, ale hlavně odvaha předstoupit před tolik lidí, navíc nevěřících, a začít jim vykládat o své víře.
Jistě i každý z nás najde něco, s čím se bojí před ostatní předstoupit. Asi všichni se bojíme riskovat svou těžce vytvořenou masku a odhalit všechny karty. Sama kolikrát přehodnocuji, co říct a co ne, ačkoliv se snažím být sama sebou. A tak stejně jako ten student, chci být odvážná a nebát se mluvit otevřeně i o věcech, které jsou někde tabu. So for me God is NOT dead. God is live! A přesně tak jsem tento text přečetla před celou třídou na předmětu „Osobnostní a sociální průprava“, kde si na každou hodinu připravujeme text, který následně všichni hodnotí, a tak jsem za něj byla hodnocena i já. Celé mé nitro se chvělo, ale měla jsem pocit, stejně jako ten mladík, že tohle je něco,
co musím udělat nejen pro Pána, ale i pro sebe a své spolužáky.
Možná i oni tak budou mít jedinečnou možnost bavit se o Bohu. K mému velkému překvapení, jsem slyšela dobré ohlasy, někteří se zajímali i víc.
Takže se nebojme mluvit o živém Kristu.
Mějme odvahu, buďme radostní a hlásejme, že Ježíš žije, stejně jako ten mladík oblečený v bílém!
Jitka
Chtěla bych se s vámi podělit o svoje svědectví z tohoto setkání, protože se toho stalo vážně hodně, takže vám nemůžu napsat ani všechno, co se stalo, protože by to bylo asi na dvoudílnou knížku 🙂
Když jsem odjížděla na toto setkání, říkala jsem si, že na podobných setkáních jsem byla už tolikrát, že mě určitě nemůže už vůbec nic překvapit. Ale pravda je, že mě tam překvapila spousta věcí.
Byla jsem poprvé ve svém životě vedoucí skupinky (naštěstí ne úplně sama :)) a byla jsem docela ustrašená, jak to dopadne, ale měla jsem tu nejlepší skupinku a opravdu jsme všichni zakoušeli Pánovu přítomnost ve všech našich aktivitách. Nejvíc se mě dotkla přednáška, kdy jsme se bavili o tom, že Bůh nás stvořil přesně takové, jaké nás chce mít, a Bůh přece nedělá chyby!
Každý z nás je originál a pokud nedokážeme přijmout sami sebe, jak máme přijímat ostatní?
Pokud nemilujeme sami sebe, nemůžeme milovat druhé ani Boha.
A další skvělou zkušenost jsem zažila, když jsme se v sobotu večer modlili a vzývali Ducha svatého. Byli jsme rozdělení do skupinek a modlili jsme se za sebe navzájem. Když jsme se modlili za posledního člena naší skupinky, tak jsem si říkala, že už mě strašně bolí nohy a že asi odpadnu :-), ale Pán mi dal slovo: Bratr mající oporu v bratru, je jako pevné město.
V tom okamžiku mi došlo, že jsme se sice pomodlili všichni za všechny ve skupinkách,
ale že se nikdo nepomodlil za Lenku, Ester, Frantu a za všechny, kdo byli na podiu a hráli. Tak jsem řekla naší skupince, že bychom se za ně měli jít pomodlit, a tak jsme šli a pomodlili jsme se za každého zvlášť 🙂 Bylo to úžasné: Pán jednou větou změnil celou situaci a hlavně můj postoj.
A abych nezapomněla GOD IS GOOD ALL THE TIME !
Johy
V první chvíli mě napadla spousta malých svědectví po této krásné akci.
Ale největší svědectví se týká výpomoci lidem (myslím to s tou sirkou) 😀
Při odpoledním programu jsme konečně zjistili, co nás vlastně ještě čeká: bojovka, jejímž účelem bylo přiblížit si a prožít misijní atmosféru. Jednalo se o výměnu sirky za nějakou jinou drobnost.
Ale byl v tom jeden háček. Za tuto výměnu jsme měli udělat něco, co pomůže lidem, za kterými jsme přišli. I když my jsme zrovna nikomu nepomohli, lidé nás přesto zkoušeli a ptali se, co bychom byli schopni udělat, abychom dosáhli cíle? Skutečným záměrem toho úkolu ovšem bylo najít v sobě odvahu a použít charisma radosti a dobrou vůli. Pokaždé, když jsem stál u dalších a dalších dveří, měl jsem z toho zvláštní pocit, nevěděl jsem, jak budou lidé reagovat. Měl jsem strach. Po každém zaklepání jsem si ale v duchu říkal: coraggio, což bylo účelem této dynamiky.
Věděl jsem, že to musím odevzdat Pánu a že v tom musím mít důvěru. Vždyť už všichni mladí v Koinonii víme, že 😀 GOD IS GOOD 😀 Proto jsem se před každými dveřmi zastavil a modlil se v duchu, aby si dotyční lidé při naší návštěvě uvědomili dvě věci: že dobří lidé ještě nevymřeli a že je důležité umět se radovat z malých věcí. Strašně moc se mi (a myslím, že to můžu říct za celou druhou skupinku) líbily reakce lidí na otázku: „Nepotřebujete s něčím pomoct?“ Vyvolávalo to jak v nich, tak v nás pocit štěstí. Pomáhat lidem je v jistém směru poslání, kterého se někdy bojíme.
Občas míváme pocit strachu nebo nejistoty, když nabízíme pomoc druhým. Přemýšlíme u toho negativně a bojíme se, že tím něco zkazíme. Ale v této chvíli je nejlepší si uvědomit to, co říkal Mirek, když Ježíš přinesl pokoj svým učedníkům. K tomu, abychom milovali a přijímali druhé, musíme doceňovat sami sebe. Potom se Ježíšova radost projeví, protože On žije, jedná a
a naplní srdce každého, kdo má odvahu udělat první krok!
Lukáš 😀
Fotografie
